Mimojdoucíbo volávali známí pitelé, sedící před krčmou nebo hospodou, „na poctu". Za poctu bylo děkovati a nejmoudřeji bylo napiti se. Děkovávali tím smyslem, jako dnes se říká: „Děkuji, jako by se stalo!" Říkali: „Děkujemť, milý tovaryši, jako bychom všecko vypili."10)

Časté škádlení jedněch druhými se přiházelo. Jedno ze škádlení mí-válo jméno „vésti na opice". My tomu říkáme dělati si z někoho blázna, vyvésti ho aprílem. V mělnické knize jest r. 1579 zpráva o Maruši, cho-vanici paní Hronkové, že „sedávajíc před domem na vopice vyvedla hospodáře Víta a zavolala ho, když měl nejpilněji něco v krámě prodávati a když k ní vyšel, ona mluvila: Cos chtěl ? Někdy se rozhněval, někdy šel mlče od ní." 11) Zvláštní as pohled byl na lidi leckde v ryncích i kol města po zemi sedící, kteří s chutí a vášní o peníze hrávali v kostky, v karty. Hráli „kupování" čili „kupeckou" nebo kupecky nej-častěji. Hráli také „víčka" a jiného způsobu hry, o nichž Zíbrt svého času zprávy podal. Eozumí se, že se pro hru velmi zhusta seprali a že s tím rychtářský úřad míval svoje soužení. Ani se nedivíme, že již roku 1503 usnesli se konšelé: „Co se plavců okolo měst pražských dotýče, ti aby kaženi byli, a rychtářové obou měst aby rozháněli všecky hráče a brali je do vazby." 12)

Naši staří tuze často se dušovali a přísahali. Služka Maryana mluvíc r. 1578 o nevelikou věc křičela: „Dosahám pánu Bohu, co vím a žádný mne s toho nesepře!" 13) „To beru k své víře a duši" je frase obyčejnější, nežli „dosahám". Šlo-li o velikou zlost, nejedni přísahali mstu klekajíce kdekolvěk. Třeba na tilici. Víme o jednom vzteklíkovi, že sňal kříž se zdi, položil ho na zemi a kleknuv přísahal, že svého klevetníka zabije. 14)

Zvláštní — a tušíme že cizí — zvyk to byl, když někdo chtěl s druhým v souboj jíti nebo se s ním práti, že sukní nebo pláštěm sobě ruku obvinul. 15) Už to obvinutí samo, to osukování platilo za výzev, za pobídnutí k souboji. Jak si ruku osukoval, již dráždil, vybízel a již již byli v sobě.