Hlavu kryl klobouk dlouhý, na způsob člunu, pentlemi všeho druhu a barvy okrášlený. Na krku šátek hedbávný zeleně vyšívaný, košile s širokými rukávy na prsou černě vyšívaná. Kordulka (tak se nazývá hanácká vesta) z modrého sukna, opatřená mnoha řadami knoflíků a bohatě vyšívaná, kalhoty červené, těsně přiléhající na límci a zvlášť na puntě v pestrých barvách vyšívané a širokým třpytícím se pasem upevněné. Konečně vysoké, lesknoucí se boty, mezi nimiž a popsanými již kalhotami u kolenou sněhobílé punčochy (u Hanáků nazvané podlejčky) vykukovaly. Všecko to bylo jako na mne ulité. Tak také vypadala celá tato armáda. To samé se dělo v mnoha jiných vesnicích. Potkají-li se dvě takové tlupy v poli, tu se hned k bitvě chystají, přemožená strana musí krále svého vydati —t a pak později sudem piva nebo na jiný způsob vykoupiti, od čehož bez pochyby' tento národní zvyk jméno dostal. K večeru s unavenými koňmi se navrátivše, ukončili jsme slavnost tuto hudbou a tancem."

* Klapání lnu na Chodsku. E. Strouhal v Kýčově zachytil fotografickým strojem výjev ze života chodského lidu, jak ženy právě klapají len. Práci tuto líčí J. F. Hruška, Světozor, 1896, str. 515: „ ... Na obrázku našem pěkně viděti, jak práce postupuje. „Teta" na kraji právě vzala z koše snůpek tvrdý, chřestící, skoro ještě teplý; donášíť se len z pece stále v malých dávkách, aby byl co nejlépe vysušený, aby se „dobře pouštěl". Kdyby déle ležel na vlhkém vzduchu, znova prý by „přišel k sobě", navlhl by, a pazdeří by na vlákně více lpělo. Teta mačká snůpek, aby jej mohla dobře a pevně v ruce sevříti, a než se obrátíš, již se mědlice zdvihá a rány hlučně padají a suché pazdeří se sype tetě na nohy a na velké kameny, jimiž jsou mědlice obloženy, aby dobře stály. „Selka" (hospodyně) vedle tety jest už s prací dále; ona tvrdý snůpek již nejen v mědlici Tozmělnila, už jej i obrátila a od druhého konce nejtvrdší pazdeří vytloukla a nyní len hebký pozorně rukou rozebírá, roztřásá a vytřásá, aby hlavně zevnitř všecko pazdeří, v mědlici již vláknem obklopené, vypadalo. „Divče" za selkou je s prací mezi tetou a selkou. Je viděti, jak tvrdý snůpek již obměkčen, jak volně splývá přes mědlici k zemi, ale druhý konec trčí z ruky ještě tvrdý, nepodajný jako košťál. Ještě dvě tři rány, pak vyklepaný konec vytřásti a podrobiti jhu mědlice i konec druhý. Dvířka na zásep, kde se právě klape, jsou děvčeti zatím nosičem práce hotové." K tomu přidává J. V. Ž e 1 í z k o (od Čestic): Když ženy mědlují len, tu okolojdoucím lidem zavazují lnem ruce, by jim dali na kořalku. — Po mědlování k obědu u sedláka jemuž len se mědluje, dostávají „p o dp 1 am e j č k y", koláčky to buď kulaté či čtverhranné makem posypané a syrobem mazané» Yyo.brazenl viz na str. 72... ..