str. 75
to látka vzácná, kteráž i šlechtičnám dávána byla do výbavy. Srv. V. Prásek, Věstník Matice Opavské, 1892, č. 2.
* Bary Meluzíně, aby neskučela. (Záznam r. 1746.) V studii „Pověst o Meluzíně v českém podání lidovém," Listy z českých dějin kulturních, v Praze, 1891, str. 65—74 uvedl jsem příklady, jak se obětuje u nás i v cizině mouka a sůl, aby se uchlácholila a žalostně neskučela. Srv. též H r a š e, Dary Meluzíně, aby neskučela, děti ukonejšila, č. Lid IV., 543. Zprávu o tomto obyčeji zapsal již r. 1746 Kuglar v knize Katechismus str. 139: „O mouce, kterou Meluzíně na kůl snad na kaši stavějí, mlčím." Dr. Č. Zíbrt.
* Oblévačky čeledi s jara. V české Včele 1835, str. 296 zapsáno přirovnání českého obyčeje k jihoslovanskému obřadu „D odolá". (Viz o něm podrobný výklad Zíbrt, Seznam pověr a přežitků pohanských z VIII. věku, v Praze, 1895: „U nás Čechů nic toho nepochybně se nenachází, a snad přece napomíná na to ten obyčej, že v některých krajích děvečky, vracejíce se domů z jara ponejprv z trávy, od hospodyní též konývkou neb vědrem vody polévány bývají." Dr, Ć. Zíbrt.
* Kůže vodníka. (Dle vypravování Fr. Pleskotá vejminkáře v Bezděkově u Choltic.) V rybníku na nausi v Bezděkouje u Choltic byl vodník. Lidi ho často viděli, jak šedi na pařísku a divá se na hrající děti. Jednou přišel mezi ně a lákal jednoho k rybníku. Soused z okna to viděl i napadlo mu, aby šel ven. Ščěstí, bylo, že pospíšil: vodník již převáděl hocha přes křikop. Soused rychle skočil, chytil vodníka za šos, ale v ruce mu zůstala jeho kůže. Touto kůží hladili srst koňům, proto měli vždy koně pěkný a silný. — Eug. Muška.
* Lid s Březové u Uh. Urodil na Moravě. Březová či lépe Březová, jest horská vesnička, která s roztáhlým kopaničářským Lopeníkem tulí se pod úbočí mohutného vrchu Lopeníku, jehož polovice Moravě, druhá však již Uhrám patří. A osadníci obou uvedených dědin, rovněž jako blízkého Strání a zajímavého, rovněž blízkého St. Hrozenkova, také více k uherským Slovákům tíhnou: i řečí, která nemá „ř", ale za to skoro vesměs slovenské tvary, i krojem. A proto, že všecky uvedené dědiny od. světa ostatního velice jsou odloučeny, zachovaly si i v zevnějšku svém i v obyvatelstvu mnoho staré až středověké rázovitosti. Ale lid je chudobný, proto při vší starobylosti i jeho byt i jeho kroj jsou rovněž jednoduchý, nebohatý. Obrázek Březovjanů to dokazuje. Na něm vidíme zimní i letní kroj, í děvče v halence, čehož.na celé Moravě mimo uvedené dědiny" nenajdeme. Halenka je mužská a nosívají ji děvčata a ženy jen v podzimní nepohodu nebo v zimě, když není kožicha. Mužáci mívají v zimě bílé huněné nohavice modře šňůrované, velké palcové rukavice a pod širákem pletenou čepici přes uši. Eáz ornamentu vyšívaného i technika jeho provedení je všude již táž, jak u uherských sousedních Slováků. Viz str. 76.
J. Klvaňa, Světozor, 3895, str. 180.
* Máje aneb bál holek. Z Března. V květnu děvčata se všechna umluví a sama chystají na bál, sama si zařizují hudbu a pozvání, dvě děvčata jsou odpovědná, která kasu .drží a musí vše zapraviti. Nyní však
|
|
