potáže. Každou změnu počasí „čuje" pak v kolenou neb ve „hřbetě", ba i smrt si tak může přivoditi. Proto jest radno vyčkati, až koltuň dozrá. Ustřihnouti se musí toliko v den, kdy jest teplo a jasno, tak že mráčku na obloze není. (Od toho přísloví: „Dnes jest pěkně, že by mohl koltuně stříhati".) Ustřižené vlasy svážou se do pytlíku, k nim přiloží se buď kousek chleba s máslem neb nějaký peníz, obyčejně měděný, a pověsí se nejraději poblíž poutního kostela neb kaple v lese na smrčku. Při tom se má modliti Otčenáš a Zdrávas. Na Frýdecku věšeli koltuně zejména u kaple v „Hájku" u Frýdku; v Bruzovicích také u kaple v Lipině. V Těšíně a okolí zastrčí i na „hůře" (půdě) za trám. Že osvěta i v mnohém slezském zákoutí silně pokračuje, vidno z toho, že kde dříve by se byl koltuňa žádný ani nedotekl, jest tento nyní vítaným nálezem. Měďáky se vytlukou a propijou. Koltuňa může si člověk přivoditi, když, zachce-li se mu něčeho, od«pře si toho z nutnosti neb dobrovolně. Jistá stará výměnkářka ze Žukova mi vypravovala, že poměrně ještě mladá a statná dostala koltuňa, an se jí hovězí polévky zachtělo, ale neměla právě na hovězinu. Od těch dob mívá dření v kostech. Aby bolesti zmírnila, nosí na ruce silný měděný prsten. To činí dobře. Jiná b&bka ze Šibice mi sdělila, že, byla právě v „polohu", a tu prý zachtělo se jí kořalky. Jelikož této nedošla, dostala velký bol do nohy; ten sice již pozbyla, ale od těch časů silně „chromí" (napadá na nohu). V horách věří lid, že koltuňa, který jest velmi poskudný (mlsný), uspokojí nejlépe, když jej pravým jménem wepojmenujeme. Zachce-li se komu něčeho, tu jest nejlépe „dohuniť svinské kolino" (opatřiti si svinskou nožku), a odvaru z ní častěji se napiti. Bolem stížené údy doporoučí se obaliti ovčí vlnou, ale tato musí býti z černé jehňačky. Bol vnikne do vlny, která se pevně svine; je-li potřeba, musí sé prostředek opakovati. To činí velmi dobře, zejména při bolestech v kříži, když se dostaví „fousek" (ustřel). Také se přikládají prohřáté pytlíky s ovsem, neb se maže kříž petrolejem. I vniterně uživá se různých prostředků, hlavně zelin a kořínků v kořalce nakládaných.

Svatebním pečivem na Blatech'jsou tak zvané „říčice". Jsou to měchury podobně připravované a téhož asi tvaru jako naše městské bábovky, jen že jsou rozměrů mnohem větších. Říčice, jejíž vyobrazení (č. 1.) podáváme, pochází z Dráchova u Soběslavi a měří v průměru 50 cm.; jest tedy asi tak veliká jako největší selský pecen chleba.