str. 174
svého materiálu co nejlépe se hodí k tomu, pomocí indukce a praktického psychologického studia ukázati, jak methodicky dá se rozložiti látka na své prvky původní, ukázati aepoň částečně jich vznik, vzrost, křížení a úpadek.
V těchto dvou drobných skizzách nejde o to, abychom probrali všechen obrovský materiál víry v Rýbrcoula se -týkající. Práce taková vymykala by se již rozsahem svým rámci českého Lidu. Jde nám však právě spíše o to demonstrovati onu methodickou stránku a ukázati, k jakým výsledkům možno pomocí její dojíti.
I.
První skizza věnována je ohledání materiálu, jenž o víře v Rýbrcoula se nám uchoval. Nejde tu opět o probrání veškeré té spousty sbírek ať již z paedagogických ohledů chatrně slátaných, ať na obveselení čtenářstva i nakladatele obchodně na trh házených — vybíráme dvě sbírky, které však obsahem svým vyhovují plně, chceme-li v hlavních
rozumím bezděčné duševnem jevu vnějších pomoci představ, citu, dojmu a sklominstí duše lidské, promítané na venek jako samostatně existující plod duševní pomocí slova, litery nebo výtvoru rukou lidských. Po stránce historické máme veliké množství takovýchto plodů z různých věkůy a různých národů. Po stránce statické známe v každé duši, bez ohledu na čas, a v každém konglomerátu duší sdružených v národě, vrstvě společenské nebo v epoše, schopnosti a sklonnosti vytvářeti mythy nové, třeba látkově nevypracované a ve světě vnějším nefixované. Tyto plody, schopnosti a sklonnosti tvoří předmět studia mythologického. Mythologie je věda, studující určitými methodami a za určitými cíly mythické plody lidského ducha a vlohy jeho plody tyto vytvářeti. Během tohoto století vyrostla v Německu mythologie, studující jednak mythy klassické, jednak mythy domácí, germánské, pomíjejíc téměř vesměs stránku psychickou. Cílem jejím bylo vyložiti jednotným principem, z jednoho pramene staré, historicky dochované mythické projevy germánského ducha. Princip k tomu volila různý a štěpila se tím na různé směry. Cíle svého hleděla dosahovati jistou met-iodou — methodou, danou prozkoumávanou látkou, tendencí studia, a osobní praxí z věd ostatních toho kterého autora. Methoda ta, ač vyškytala se v bezpočetných druzích a docházela k přímo kontradiktorickým výsledkům v případech praktických, měla dvě kardinální vady společné: počínala a priori přijatým předpokladem, jenž se stal pak přímo Prokrustovým ložem pro veškerý materiál, jenž se jí dostal pod nůž, a podruhé pohrdala nejjednoduššími pravidly logiky jak při vybírání a řádění látky tak při vysuzování důsledků. Pro mythologa existoval, kamkoli sáhl, jen mythus a jen takový mythus, jak on jej potřeboval, a všecek materiál, který mu padl do rukou, m u s i 1 demonstrovati právě tento mythus. Methodu s těmito chybami, aplikovanou na studium plodů literárních, zovu mythologickou. Rozumím tím jisté chyby methodické, jež mohou se vyskytovati i tam, kde není předmětem studia mythus. Naopak možno však jinou, správnější methodou vskutku nalézti mythus v plodech duševních, aniž by tím ještě bylo třeba upadati do chyb methody mythologické. U nás zdědili jsme zpočátku tuto mythologickou methodu a žalostně jí mrzačili naše lidové podání, nyní však dědíme zas jiné módní heslo, jež popravuje — často však právě zas takovou mythologickou methodou — kde koho, kdo odváží se najíti podání mythické.
|
