tlsté (az, z takých čiarok složené); to polica zubatá (buky); to je koza rohatá (vědy); to stolice sedatá (glagol); to sú oči (dobro); to sú zuby (est); to sú kliešte (živete); to je zámok (dzélo); to stolice rezatá (zemlja)'" atd. O vývody Sasínkovy (azbuka hlaholská) tu ovšem nikterak nejde. To je věcí pro nás vedlejší. Zajímavá však je zpráva jeho, že si dítky na Slovensku takto hrávají na učitele, a že užívajíce říkadla onoho, ukazují na kresbu, kde jmenované předměty jsou znázorněny. O prázdninách potom seděl jsem v Kostelci u Yorlíka s několika sousedy v hostinci V. Soulka. Hovořilo se ledaco, a tu si vzpomněl strýc J. Kašpar, že nás naučí nejstaršímu písmu, kterým Čechové prý psali, než znali nynější „literky". Vzal křídu a namaloval řadu čar a obrazců. Zpívavě pak vykládal, co to značí: „Tu je krátký, tu je dlouhý, tu je hodný kolo vozný, vidle hnoj ný, hřa-blo, terč, posada slepičí, tu , je basa, tu jsou housle, krátký, dlouhý a stolice řezací." Jakoby to vyčetl z popisu Sa-sínkova. Zaznamenal jsem si to do zápisníku s odkazem 11a Sasinka. Tu se přihlásila ještě tetička Marie Soulková a vzpomínala, že také ve škole pro zábavu malovaly a říkaly: „Tu je krátký, tuje dlouhý, tu stolice řezací, tu je basa, tu jsou housle, tu posada slepičí, tu je křivý, tu je rovný, tu je hodný kolo vozný, hráblo, terč ..." Srv. Fr. Bartoš, Naše děti, v Brně, 1888, str. 168: „Oblíbeno jest též rytmické říkání podle obrázků křidou na stole nakreslených, jako: Basa,

Družba z Blat.