Pro básníka našeho ovšem Faust je odstrašujícím příkladem, a proto-o podobném'obsahu není potuchy. O titanismu badatelském vůbec neměl vědomí a neměl by porozuměuí. Ale v mezích svého názoru a vzděláDÍ básník látku vyčerpal do hloubky. Jeho zpracování patří hlavně užíváním symbolu na místě důvodů rozumových k nejpoetičtějším a nejúchvatnějším,, kterých se vůbec v starší době pověsti dostalo.

Zásluha básníkova jest tím větší, že hlavní děj zdá se býti jeho vlastním vynálezem.

Sám znal asi pověst z dramatu prostonárodního, ale vybral' z něho mimo rámec pro vynález svůj jenom řadu vedlejších rysů, které opracoval v jednotnou osnovu vlastního díla svého. Hlavního obsahu dramat v jeho díle nelze poznati, ani vlivu hlavních scén, není ani zmínky o tom, že Faust provozuje své umění na dvorech králů a vévodů, což dramata téměř vyplňuje, tak že ani nelze nade všechnu pochybnost zjistiti, znal-li je skutečně. Mnohem zřetelněji jeho vlastní dílo působilo na další tradici faustovskou.

(Dokončeni.)

Hrvátům našim nelze upříti národního sebevědomí. V Gutfjeldě pokládají sebe samy, a to vším právem, za vlastní a původní osadníky ; Němce, tam osedlé, mají za přistěhovalce. Dobře umějí každému z nich vy-počísti, od kolika let teprve v Gutfjeldě" žije a »odakle je došav njegov djed.« 30) »Mi sme Hrvati,« sebevědomě připomínají při rozmanitých příležitostech. Odpadnouti od Hrvátův a jíti s Němci pokládá se Hrvátu vždy za cosi nectného. Tak tomu aspoň v Gutfjeldě napořád. Slyšel jsem sám Hrváta, starce to osmdesátiletého, jehož praotce překřtili na papíře z čistě hrvátského Malinara na německého Müllnera,31) jemuž však pod tímto falešným jménem německým a halenou bije právě tak dobré srdce hrvátské, jako bilo Malinaru, slyšel jsem ho »srditi se« (hněvati se): »To je ka-raktér?«, když soused jeho, rovněž Hrvát, přidal se o volbách obecních ke straně cizí. Kdo to učiní — a nediv se tomu nikdo, ani Hrvát není andělem, — dav se sladkými slovy navésti, hněv druhých vždy na sebe uvalí.