4. Faust zkouší nově nabytou moc nad duchy. Svou vůli chce prosaditi, snad také obnoviti bolestně sladký cit při spatření nebeského obrazu. Ďáblové obraz, který mu nechtěli vykouzliti ua okamžik, mají mu zhotoviti z pevné a trvalé látky, mají mu kříž namalovati. Látky k tomu potřebné shánějí se se zvláštní pečlivostí, barvy a plátno' přinesou se z dalekých zemí, plátna jemného jsou tři lokte, obraz bude tedy dosti veliký, a to přinesou z Portugalu. Nevíme, myslil-li tím tu zemi nebo město (Oporto, dříve Porto Cale) jako v německém překlade.

Ďábel má namalovati Krista na kříži, ale než se dá do práce, ptá se, zdali Faust stojí dojista ve svém slibu. Nevěří snad v sílu smlouvy a v platnost její? Nebo je tím naznačeno, že žádná smlouva nemůže Fausta vázati k zatracení, lituje-li srdečně? Jasně toho nepoznáváme, ale cítíme, že slova, kterými Faust ďábla uspokojí, jsou rozhodná pro celý jeho osud: po Bohu netouží. I žalost, kterou nad obrazem cítí, zatajuje. Je vůbec ochoten dostáti slovu, jako v rozmluvě s doktorem Klinge v Erfurtu (též u Carchesia): Oběti sem, oběti tam, praví tam asi, nebylo by poctivé ani chvalné, nedostáti slibu; konečné ďábel mi poctivě dodržel, co mi přislíbil, protož i já chci mu poctivě dodržeti, co jsem jemu slíbil.

Nevíme ovšem, jak dalece vytrval v tomto vzdoru. Poznává meze ďábelského umění, ďábel nemohl napsati nápis Krista Pána — ale bylo již pozdě, báseň vypravuje pak pouze o osudu Faustově v pekle. Křížem zažehnává se ďábel. Básník nás překvapuje dvojnásob, čert se dá do malování, namaluje opravdu kříž dle skutečnosti, ale pak se potajmu svěřuje Faustu, že obraz není celý: Pilátův nápis se jménem Kristovým napsati nedovedl. Je to rys rozhodně katolický. Souvisí snad s pobožnostmi v minulém století. Vůbec píseň naše representuje stadium pověsti, ve kterém katolický názor v ní převládá. Faustovská pověst vyrostla ze starých legend o spolku s ďáblem (Cyprjanus, Theofilus), které vesměs končily šťastně: Panna Maria zachránila hříšníka. Církev měla moc roztrhnouti smlouvu. Tragika vnesena do pověsti toprv názorem, že do sporu ďábla s člověkem se Bůh nevměšuje, vyčkává, aby spravedlivě soudil. V naší písni milost Boží, neměníc ještě tragický konec, zasahá do pásma dějového. I vůči velikému hříšníku Bůh má slitování, ovšem že marně. Malomoc ďábla ukazuje se vůči jménu Ježíšovu; k němu se měl Faust utéci. Je to mnohem výraznější, než když u Marlowea a v mnohých dramatech proti ďáblu se ozve strážný anděl a napomíná ku pokání, aby odolal pokušení.

Ke skutečnému spasení Faustovu při líčení osudů je pouze krok. Tak mohl však postupovati jen ten, kdo si byl vědom, že Faust hřeší z titanismu badatelského a komu tento titanism nezdál se již hříšným. Byl to teprve Lessing ve ztraceném Faustu svém. A básník, který v životním díle svém provedl spasení Fausta, užil k němu motivu, již v naší písni naznačeném: