hledíc k vesnické primitivnosti součástí — ráz příliš měkký pro junáckou družinu Sokolů. Tak povstaly náčrtky, které v Českém Lidu reprodukovati za vhodné máme, jelikož jsou charakteristické pro Mánesovo pojímání slovanskosti kroje. Poznáme na nich oblek Tatranských Goralů s režnou košilí v bocích přepásanou, pěkné modré kabátce polské (studie k nim nalézá se v Rudolfině), jihoslovanskou pokrývku hlavy, slovenskou kaba-nici i halenu, slovácký malý klobouček s ozdobou, jen přiléhavých nohavic není užito, protože Sokolům pro cvičebna účely se nezdály být vhodnými. Žádný z těchto návrhů Mánesových arciť nepřešel v užívání, jen jednotlivé součástky krojové se ujaly, a zejména klobouk s povyhrnutou odstávající střechou dle jeho výkresu dlouho nošen nejen Sokoly a označován obecně jako »slovanský« klobouček.*) Viz vyobr. str. 304—5.

Mánes věnoval, jak jsme již dříve pravili, též pozornost různým nástrojům a zbraním; nalezneme náčrtky k nim se vztahující též v jeho pozůstalosti, a motivů výzdobných i samotných tvarů jejich při svých různých komposicích použil. Poznáváme mezi nimi jednak práce lidového původu — jako sekerkové hole, nože se střenkami hřebíčky ozdobně vybíjenými — nebo předměty v archaelogických sbírkách musejních studované nebo konečně ze starých rukopisných maleb kopírované. Zbraní a šperků z doby předhistorické, které v Zemském museu studoval, užil při svých illustracích písní R. K. Že při užití těchto vzorů nedbal rozlišování period a že nejeden z těch mečů, šperků náhrdelních a p. z hrobů slovanských předků našich vynesen nebyl, nebude zazlívati, kdo znal stav předhistorických sbírek musejních v letech dřívějších a nejasné představy odborníků tehdejších.

Úkoly dekorativní, v užším-slova smyslu, měl Mánes co řešit jednak při zakázkách praporů spolkových, jichž zejména v letech šedesátých několik se mu dostalo, jednak při výzdobě diplomů a adres a konečně při pracích illustračních. Od prvních lech padesátých má déle deseti let ornament Mánesův týž jednotný ráz, zcela individuální, kterýž jsme, spolu s písmem, jakéž volil, co »manesovský« označovati zvykli. Později studoval Mánes mnoho rukopisné malby našich kancionálů z doby pozdně gotické a použil motivů z nich čerpaných při takových úkolech, kde jeho nejvlastnější ornament se mu patrně zdál příliš stylisovaným.

My dnes, když o ornamentice rázu původního mluvíme, vždy především na výšivky si vzpomeneme, pak na malby na nábytku a nádobách, na rýsování a malování kraslic a konečně na líčení domků z jižní Moravy. Je nápadno, však nijak ne nepochopitelno, že Mánes, který měl zrak otevřený pro tolik detailů lidového zjevu a bytu, těchto projevů umění lidového tak málo si povšiml. Mánes šel, jak jsme již pověděli, za nejstaršími stopami československé kultury. Vycítil zajisté svým pudem uměleckým veden, podobně jako při kroji, co z výšivek, jež na Slovensku