by spočívalo na základech vskutku národního kroje. Mánes byl mezi prvními, kteří tím směrem pracovati chtěli. Rozhněval si tehda nadobro sličného Mikovce, který rád hodně nápadně se vystrojoval, když ho v malebném úboru, v němž v Kroměříži si vykračoval, nemilosrdně zkarikoval. V umělecké sekci Slovanské Lípy, jejímž předsedou Mánes byl, otázka národního kroje pilně se přetřásala. Nežli však se dospělo k vyjasnění pojmů, nastala reakce let padesátých. Výbojné čepice a slovanské kabátce zavřeny do skříní spolu s puškami a šavlemi a se vším tím mladým nadšením roku osmačtyřicátého.

Nicméně udala se přece pro Mánesa příležitost pokusiti se o komposici jakési uniformy na základě motivů lidových krojů československých. Objednal ji prostřednictvím prof. Soběslava Pinkase, tehda v Karlových Varech meškajícího, jakýsi národním probuzením českým nadšený, podivínský host ze Skotska. Bylo to — nemýlím-li se — v létě r. 1849 a z dvou zachovaných dopisů Mánesových*) vyčítáme, jak opravdově náš umělec podobné úkoly podřízené hodnoty řešil. Stěžujeť si v dopise ze dne 13. srpna: »Komponovati triumf Alexandra Velikého, neb bitvu Amazonskou je Bůhví snazší práce, než za daných okolností vyformovat slovanskou pohanskou čepici, kožešník tak těžce chápe jemnost a měkkost tvaru.« Ještě větší nesnáze byly s kabátcem. Mánes byl by si rád opatřil originál slovenský, aby krejčímu svoji kresbu učinil srozumitelnější. Pátral tedy po některém z potulných prodavačů dýmek, tehda v Praze objevujících se někdy na ulicích. Když byl proběhal kde jaký »herberk«, konečně hledaný model nalezl. »Dobrý Motl,« píše Mánes v dalším listě příteli Pinkasovi, »se nemálo zalekl, když jsem mu takové nezvyklé individuum přivedl. Však jeho šatu mohlo jen v některých částech býti užito, tak na př. šůsků a roztomile vyzdobených kapsiček. Hoření část kabátce nezdála se mi mít ráz dost mužný, a užil jsem tedy k naznačení střihu i ozdoby svých studií, taktéž pro ozdobu na prsou.« Dále naříká na nešikovnost prymkářovu, který jeho přec tak jasné výkresy pochopiti nedovedl. »Je hrozně nesnadno dosíci u pražských řemeslníků práci, kteráž od obvyklé formy se odchyluje, hned si o člověku pomyslí, že je blázen.« Objednatel přál si mít oděv lehký, a tak lituje Mánes, že nesměl užiti »látky silné, kteráž vlastně jedině pro slovácké kabátce se hodí.«

Léta šedesátá se svým mladým ruchem spolkovým, s průvody, slav- . nostmi a tábory oživila zase tužbu po kroji národním. Mánes, sklíčen nejednou bolestí a starostí intimní, opakově hluboce raněn zneuznáním jeho snah uměleckých, stál tu již jaksi v ústraní veřejnosti. Nicméně rád vyhověl prosbě přátelské, aby o komposici sokolského stejnokroje se pokusil. Úkol, ke kterému starosta Fůgner jej vyzval, ho lákal. Byla doba živých sympatií všeslovanských, mladý spolek nesl jméno zvuku jihoslo-vanského, bezděčně sáhl tedy Mánes k studiím, které z Polska si přinesl, a přibral i motivy jihoslovanské do svých návrhů, vyciťuje svým jemným taktem, že kroj uhersko-slovenský, jemu jinak tak sympatický, má — ne-