to sám čert, neboť byl pověrčivý! Popad podávky a prohnal hříbátku podávkami život, aby mu neškodil a odpovídání ňáké neměl. Nyní jeho syn na tom statku též Barth. Pokorný slově, jako otec a děd. Jeho sestra Trnkova, provdaná v Skuhrově, mně to sdělila, která přítomna byla.

Roku 1813 —1815, když tu Eusi v Čechách a v Neumětelích leželi, chtíce otevříti týž pomník, lid tomu nechtěl. Eusi stáli na svém a Neumětelští šturmovali, sběhli se, Eusi museli upustit.

Na horách brdských polohy lesní. Na Nevěstě, na hřebene brdských hor. Silnice z Chlumce až do Mníšku. Uprostřed stála stoletá jedle nejvyšší, 60 loket výše, obrázky nalepené na ní nábožné. Zde i poloha Dánova řečená u Bymanských palouků. Eymanské palouky jest les jedlový. Za Mníškem také Eymaň cesta v dolíku. Na Přibylce, položení v lese, po dolině se jde na hory brdské. Zde se nad Přibylkou ruda železná dobývala u Ruclařů, jinak v Roudným. Zde jsou šachty bývalé rudy železné. Eochoty, -samotina lesní, na horách brdských, nad Svinaři a Halouny ve vrchu. V této hoře samé skoro kameny, které, když se dolů po stráni s vrchu skal koulejí, rachotějí. Odtud Eachoty či Rochoty. Halouny, veska v stráni na rovince. Za ní hned lesní (cestou) do vrchu ke Skalce, sv. Maří Majdaleně se jde.

Zjevení manželky svému muži Jahlikovi z Draholčic, jemuž r. 1858 zemřela. Ona prý každou noc k němu celá bílá přichází, pravil mně, jeho duch ji vidí, jak se probudí, hned se mu zmizí. On dí, že se ona musela v něčem Bohu prohřešit, tudy že je zakletá a zavin-šovaná. Musí prý tu pokutu léta určitá vytrpěti. On se jí ptal, co žádá, a hle, ona nic neříká, a jak se probudí, se mu zmizí. On pravil, když mu zemřela, lítostí šel prý do lesa a volal ji, a tu se prý prohlásil takto: „Půjdu mezi lesy, volat budu, kde jsi, moje z nejmilejší, ozvi se mi."

Počátek jeskyně v Živohoušti. Vypravoval r. 1851 jistý Petrák, 120 let stár, vejminkář z Křeničný. Měl popis o této jeskyni podotknuté takto: Za dávných časů bydlel jistý pán N. šlechtický nad Vltavou v hradu N., jemuž kněží husičtí okolo r. 1424 odňali manželku pro stálost u víře katolické, vzavše ji a zabednili ji do sudu s dvěma dvíčaty, Fabiankeni a Šebestiankem, a hodili ji do řeky Vltavy s těmi dvíčaty. Sud se velikánský s nimi nepotopil, plynul až k Živohoušti k jeskyni, z něhož se tato žena s dvíčaty na břeh dostala do této jeskyně, v ní se ukryla před nepřáteli svými, tajně v ní živa jsouc s dít-kami. Po dlouhém čase její manžel myslel, že jest utopena a odplavána. Byl v onom okolí na honu. Pršelo, i schoval se do té jeskyně, prose tuto ženu o nocleh, on ale nevěda, že by to jeho žena byla. Ona však jej poznala, ale neprohlásila se. V noci upadla s pohovky kamenné ruka, řkouc: „Jdi, Fabianku, otci ruku zdvihni —" a podruhé zase noha se mu smekla, řkouc opět: „Šebestianku, jdi a ty zas otci zdvihni nohu na pohovku." Což Šebestianek učinil. Když se prospal, vstal, děkoval, posnídal, (v) rozpravě přišli k poznání po letech, že jeho dítky i manželka jest. Onen šlechtic že opět svou manželku osudem Božím nápad s dít-