do prsou neudeřil, uvolnila nohu, a delší konec rázem dopadl a tloukem semeno v prohlubni drtil a mačkal. Aby stoupa netloukla na prázdno, druhá osoba, uživši chvíle zdviže, semeno občas holí zamíchala.

Šlapání, ač hodně bylo namáhavé, působilo mladým lidem kratochvíli. Ve stupníku bylo živo a veselo, zvláště tenkráte, když 3—4 šlapáči zdvihali 3—4 stoupy, které pak střídavě jako cepy dopadaly. Obratnější šlapali střídonožně, ale vždy jen na jedné stoupě. Opíchané semeno přesívalo se na hustém sítě; co nepropadlo do necek (obr. 2.), musilo zpět pod stoupu. Dobře rozmělnělou moučku skropili v jiných neckách — pekařským podobných — horkou vodou, promísili lopatou, rukama důkladně propracovali, „až mouka všechnu vodu ztrávila" a proseli na „ouhrabečným sejte". Takto propracovanou hmotu pražili pak na plotně, pod níž udržovali mírné, jednostejné teplo; při tom míchali ji stále hřebílkem, až nabyla zvláštní barvy a vůně. Aby moučka na zem nepadala, byla plotna opatřena mazaninou asi na 1 drn. vysoko, která jako věnec kolkol ji objímala, nechávajíc jen na přední straně potřebný volný prostor. Tím se upražená moučka smetla do dřevěných lopatko -vitých neciček (obr. 3), jež pracující podal osobě druhé, sám pak v pražení pokračoval. Obsah ještě teplý vsypal se do rázu (obr. 4.). Jmenovali tak železný hrnec 22 cm. v průměru, 18 cm. výšky, o stěnách 1 cm. silných, ale beze dna. Postavil se na silnou železnou lopatu (obr. 5.), na níž objal 2 cm. tlusté dno, připjal se petlicí, aby pevně seděl, a naplněn byv moučkou, přiklopil se železným 2 cm. silným dýnkem, jež mezi stěny zapadalo.

Takto vyzbrojená lopata zavěsila se do lisu (obr. 7.), tak že „ráz" nalézal se v poloze vodorovné, s dnem i dýnkem po stranách. Všechno to dělo se rychle, za tepla. Když se lis sevřel, tlačil „pupek" (obr. 7a.) na dýnko a to zase na moučku, až z této olej vytryskoval, který shromažďoval se dole ve svini, dřevěném to korejtku, zinkovým plechem vybitém, jež na čtyřech nevysokých nožkách stálo. Prflvrtem na dně „svině" protékal olej do pekáčů, kastrolů, hrnců a p. Z těch sléval se do kadeček, soudků, baněk a džbánů. Když se po chvíli lis otevřel, vytáhl zábojník lopatu i s „rázem", vyrazil paličkou (obr. 6.) dýnko i výtlaček (pokrutinu), naplnil „ráz" nanovo, a výroba se opakovala.

Lis sám záležel ze dvou mohutných dubových klád „v kostky tesaných a tak silných jako půl stolu" (délka 6'60 m.). Konec jeden, kde klády se sbíhaly, sevřen byl pevně v kleštích, druhý nesen byl po-sunutelnými, ve stropě zavěšenými trámci. Při tomto konci nalézalo se mezi kládami kolo — průměru 2'70 m. — jehož hřídel prodloužen byl v šroub se závity pravými a levými, jehož otáčením klády se svíraly, při zpětném otáčení rozvíraly. Na obvodu bylo kolo opatřeno „šprinclemil\

Na Loinnicku, pokud možno bylo zjistiti, byly zábojny v Kotelsku, Košťálově, Tuhani, Libštátě, Jívanech a Lomnici.

V Kotelsku byla ve statku u Lásku. Starý Láska, nyní (r. 1895) dvaadevadesátíletý, jen jako ve snách pamatuje se na výrobu. Slýchal, že již jeho děd a praděd semeno lisovali a zdá se mu, že přestalo se