pracovati „v těch vojnách s Bonapartem". Pořád ještě říká se tam „v ::áboji". — V Košťálově stávala zábojna na místě hostince p. Čurdy. Patřila Bedrníčkovi. Na práci a stroje nikdo již se nepamatuje; ani starý Bedrníček, otec nynějšího kostelníka Bedrníčka, nikdy o tom nemluvil. Bedrníčkovým říká se „u zábojníků". — V Tuh ani říká se „v záboji" ve statku u Svárovských čís. 55, kdež asi před 70 lety s prací se přestalo. Pamětníků toho již není. — V Lib státě na Malé straně u Jana Pánka čís. 72 říká se „v zábojně". Lisování zaniklo tu prý asi před 45 lety. — V Jí van ech, kdež měl zábojnu baráčník Horák, jenž lnu ani nepěstoval, přestalo se lisovati asi před 40 lety. — V Lomnici pracovalo se nejdéle. „V záboji" říká se ve statku u Konopáčů.(Dolní Lomnice, čís. 25). Stoupy i lis — vše dobře zachovalé — dosud stojí. Posledně pracovalo se tu r. 1889.

Do všech těchto zábojen přicházeli lidé se semenem jako s obilím do mlýnů a lisovali olej nejea pro svou potřebu, ale i pro olejnáře, kteří na trakařích jej rozváželi nebo na krůsnách roznášeli až „do Němec", prodávajíce žejdlík za 10 kr., jindy i za 20 kr. šajnů. Za opíchání a lisování vybírali zábojníci poplatek, a to buď od korce nebo (jako v Jívanech) tolikráte po 4 kr. š. (v Lomnici po o kr. š.), kolik nalisovalo se pokrutin. Pro vlastní potřebu lisovali hospodáři nejraději v pašijovém týdnu, majíce za to, že „pašijový volej" je zdravější a užitečnější než jiný. Čerstvým olejem, jenž dobrou svoji chuť podržel měsíc i déle, hospodyně rády mastily; pekly na něm buchty i lívance. Chléb v oleji namáčený musil se hodně posoliti. Starší olej dával se do kolomazi a do fermeže nebo sloužil ke svícení. Pokrutinami krmil se dobytek. ( Vepři velice po nich ztučněli, ale maso bylo odporné chuti.)

Čerstvému oleji přikládali velikou moc léčivou. Tak vypravoval „zábojník" Láska vKotelsku: „Otec můj přečkal ten velkej hlad (r. 1771—72). Kdo tenkrát jed lebedu, umřel, kdo mastil volejem, třeba starým, vobstál. Jó! u nás bylo za hladu jediný stavení, kde lidi zůstali. Tehda bejvalo mezi lidma všelijakejch nemocí, víc než teď. Hm, jó! teď žijou lidi jako páni." — V lidovém léčení užívalo se čerstvého, zvláště teplého oleje při „sušce". Také kasička z lněného semene přikládala se v hadříku na prsa, jindy zase na ránu, která se sbírala. Padne-li vám něco do oka, honem vstrčte pod víčko zrnéčko lněné: ono to tam vyhledá a odstraní.

V zábojnách výše jmenovaných pracovalo se ručně, jen v sousední Železnici (okresu jičínského) stávaly tři „verky", jež hnali vodou. Olejnářství provozovalo se tu ve velkém. S prací začalo se hned po posvícení a dělalo se až do jara. Za „vopíchání" platilo se od korce 30 kr. š., od vylisování z korce dvě pokrutiny. „Těch, co to uměli dělat," vypravoval můj vykladač, „bylo tu aspoň 20. Měli dobře: chleba a placek přinesli domů, že tím vyživili celou familii. To se ví, že museli mít silnou ,zdravu': k obědu polívku bramborovou, nebo zadrobenou, nebo kyselou a 4 placky — ty byly z pšeničný mouky; chleba si krájel každý, kdy chtěl; ráno trochu kořalky. Volejnářů, co volej prodávali, bylo tu aspoň 30. Vydělali na soudečku až i 3 zl. š. Tenkrát tu bylo dobře.