kroj skládá se z klobouku. Kłobuk černý, hrubý, soukenný, s hlávkou okrouhlou, nevysokou, s okraji odvinutými na výšku hlavy, bývá obvázáu stužkou („pantlika"), černou u ženatých, u mládenců červenou nebo bílou, se splývajícími konci. Krom toho na kłobuku nosí „šnúrku" a „bamburky", též ozdobu svázanou ze šňůr v uzly, zvanou „boritaš". Za kloboukem vězí „perko", udělané z per černých v chochol. Plátěná košile „koseła" s rukávy spjatými a s krátkými měkkými náruěkami, často s barevným vyšíváním. Pod krkem šátek „chus t ečk a", svázaný, padá na prsa. Na košili kamizola bez rukávů „łaj blik", soukenná, barvy obyčejně modré, s vyšitým dole jménem majitele na jedné straně a číslem domu a rokem na druhé, anebo křestní jméno po jedné straně a příjmení po druhé. Jak mi bylo řečeno, hodí se to dobře ? rozeznání łajblika od jiných na př. v hospodě, když při tanci snímají łajbliky a věšejí spolu na stěně. Jinoch, kteréhož popisuji, měl na łajbliku nápis: „Horvaj — Nro 21 K P 1894", jiný nosíval nápis: „Jano — Faix" atd.

Zpředu celá řada knoflíků („gombičky") velikých, třpytících se, a od každého knoflíka příčná šňůrka barevná, zakončená třapcem. Přiměřeně po straně direk od knoflíků rovným směrem podobné šňůrky. Kapsičky boční „kiešenie", ozdobené třemi knoflíky a otočené šňůrkou ve vlnité oblouky. Kaftan s rukávy jmenuje se „kabat".

Spodky u starších horalu na všední den a svátek bílé soukenné „holośnie", těsně přiléhající, sahají po kotníky, se skrovným vyšíváním od předu a po bocích. Mladší a bohatší nosí zvláště ve svátek spodky soukenné „nohavice" ze sukna granátového anebo modrého, kupovaného, s vyšíváním ozdobným v předu, podobajícím se výšivkám jiným slovenským. Dříve nosili široký pás zvaný „op a s nik". „Brus lak" čili krátký kožich bez rukávů, podobně jako všude v Tatrách, nosí také i tu. V zimě dlouhý kožich s rukávy. Mladší nosí boty, starší „krpce" dávným obyčejem. Když prší anebo je chladno, obléká se halena, zvaná „sukňa". (Dokončení.)

Předkové naši ve Slezsku pokřtili mnohé byliny dobrým jménem. Měli zajisté při tom na zřeteli voliti pojmenování takové, jež by určovalo dle možnosti vnější a vnitřní hodnotu rostliny aneb objasnilo její postavení v bájesloví, jako: „krvav nik", „neštovčí", „nátcha", „mateční zelina", „laskavec", „Hauička", „sirotka" a pod. Moderní naše věda botanická více méně nepovšimnula si cenné lidové terminologie rostlinné. Tak na př. konvalinka (convalaria majalis) není u staršího