Neb sediaci jenom budou na rozkazy čekati, potom jako lítí lvové chtějí ku pomoci státi. Ať si vyjde z černé Branky, a to do české země, pak uhlídá, jak se jemu v jeho boji povede.

Čech, Moravan a Slované svoje ruce si dáme, panovníku stálou věrnost všichni my přísaháme. Potom z jedné strany vojsko, z druhé strany sediaci, třebas nebyli učení jako jiní vojáci.

Jen až jim daj' dobré zbraně, pak se na ně podívaj', kde se prapor skvíti bude, pak to sami uhlídaj'. Neb nechceme v této haně s naším pánem ze-mříti, nýbrž orla, českého lva chceme my zvelebiti.

Tuto píseň zavíráme nepřátelům na pamět, že se j už tak nedáme, ať si vy-jdou třebas hned.

(Dokončení.)

Hráli jsme na posečené louce v Eatajích u Bechyně. Bylo nás asi deset, hochův i děvčat. Stará služka Baruška z našeho mlýna obracela na vedlejší louce suché seno. Pojednou odhodí hrábě, položí si honem obě ruce na ústa a běží horem pádem k nám dětem. Když přiběhla, skupili jsme se kolem ní.

„Děti, děti," volala, ústům poněkud uvolňujíc, „zandejte si honem ústa i nos, aby vás lasička (kolčava) nenafoukla. Právě teď tudy běžela. Však tamhle zase ji — vidíte!" A už zase přikryla si Baruška rukama ústa i nos a za ní my všichni jako na povel. Sotva jsme dýchali a vlasy se nám hrůzou a strachy ježily a oči naše, polovyvalené, upřeny byly toliko na starou Barušku, která pod přiklopenýma rukama sotva oddychovala, hledíc v tu stranu, kde lasička před chvilkou byla se kmitla. Když po delší chvíli lasička již se neukazovala, spustila své ruce a volně si oddychla. A s Baruškou jakoby opět na povel osvobodili jsme i my ústa svá.

„Co to bylo? Proč se musí zandat ústa?" Tak a podobně obsy-pávali jsme Barušku prosebnými dotazy. — „Lasička to byla, děti, což jste ji neviděli?" — „Viděli, viděli!" — „Nu, a před tou musíme se chrániti, aby nás nenafoukla. Kde se ukáže, nafoukne každého hned, když si nepřidrží úst rukou, nafoukne ho, člověk nabubří a umře. Pamatujte si to, děti. Ta mrška by vám mohla na věčné časy uškodit." Tak vykládala stará Bára a my poslouchali, ani netutlajíce. A od těch dob měli jsme před lasičkou takový strach, jako před vzteklým psem, a kdykoliv dnes lasičku spatřím, vzpomenu si vždycky na Barušku a na Rataje. Jinde říkají na místě „nafouknouti" podfouknouti, t. j. pod kůži fouknouti, aby od masa se oddělila, a někde „ofouknouti". To však nezdá se mi býti výrazem pravým, jelikož by uzavírání úst rukou nemělo smyslu.