z Německa a Švýcar, kde Winterthur leží, přineseny. Odporuje tomu sice naprosto, co pověděli jsme o užívání ornamentu národního ve všech zemích českých a na Slovensku, který by se za několik let v té šíři a na všech místech nebyl mohl ujmouti, ale pochybovači naleznou se vždy, a pak není třeba se uhýbati.

Jeden z nejpřednějších německých znalců keramiky Justus Brinck-mann napsal o Winterthuru následovní dáta, a výroční zpráva švýcarského zemského musea v Zuricłm z r. 1897 je jen rozvádí, ale ve všem potvrzuje. Dříve než ve všech zemích německého ducha (deutscher Sitte) pěstovalo Švýcarsko malbu fayencovou. Byla to zejména veliká kamna, která ve spojení stěn a sedátek s postranními a zadními oporami z kachlíků sestavených, bílou glasurou politých a obrazy z biblické a římské historie a někdy též švýcarských bojů za svobodu zdobených, tvoří chloubu hrnčířství tohoto. Výkvět spadá do první polovice 17. století, ale ještě na počátku 18. věku pracováno starým způsobem pochodícím z Ylach. Počátečná pestrobarevnost s použitím žluté, zelené, modré a hnědé se v pozdější době změnila v malbu výlučně modrou barvou po holandském způsobu, však v polovině 18. století vrací se opět ? polychromu, jen že s použitím barev muflových, kdežto v prvé době bylo užíváno barev ostrého žáru. Winterthur měl ve Švýcarech, co průmyslu tohoto se týče, první význam; odtud vyšlo obrovské množství kamen kachlových a velký počet honosných mís, na nichž přišlo ? jasnému výrazu potěšení Švýcarů ve výzdobě znakové.

Z barev ostrého žáru, podle vzorů vlaské majoliky, objevuje se tu modrá, žlutá, zelená a hnědofialová, manganová, kteráž ve všech odstínech nad všechny ostatní barvy vystupuje a ve znacích nahrazuje červeň.

Jak vypadají taková švýcarská kamna, snadno dá se vylíčiti; jsou hladce, bíle polévaná, a jak dříve podotknuto, celkem naturalistickými výjevy figurálními a krajinářskými pokryta. Ty nám také nejsou v určování majolik našich tak důležitá jako vlastní dekorační mísy a jiné duté zboží, které by se mohlo s našimi výrobky majolikovými plésti.

Mísy winterthurské, kteréž jsem dosud viděl, jsou, až na několik málo, jež jsou zdobeny ornamentem drobounkým, vlašským na obrubě a na dně figurální scénou, v té podobě typické, jak ji obraz mísy z musea zurišského z r. 1672 přináší (viz č. 3.). Na dně spatřujeme znaky, okraj talíře pokryt nápisy, zejména ale ovocem, (jablky, hrozny, slívami), jež jest docela naturalisticky na ploše naházeno. Ani v nejmenším nepřipomíná to vše naše mísy československé, duch tohoto tvoření švýcarského je naskrze jiný, a divím se, že mohla rozdílnost ta býti kýmkoliv a jmenovitě soudnějším znalcem nerozpoznána a majoliky dokonce zaměňovány, jako se to stalo v. Berlíně. Kdo má příležitost podívati se do sbírek musea umělecko-průmyslového ve Vídni, nalezne tam též takovou mísu winterthurskou s ovocem a ve sbírkách musea germánského a hamburského jest jich teď několik, ale nikdo ze znalců naší majoliky nebyl by ani okamžik v rozpacích, co patří mezi československé majoliky a co mezi fayence winterthurské. (Pokračování.)