O staročeských slavnostech.

Zajímavá byla odpověď Lutherova, když byl tázán stran beánií, jež bývaly v Německu pověstně hrubé. Luther odpověděl*), aby beánie zůstaly, nechf prý sobě studenti zvykají trpělivosti, v živobytí později každý z nich zakusí všelijakých deposicí a beánií daleko horších; až se ožení, bude ho žena deponovati, v ouřadě budou mu také mnozí lidé rohy otloukati. Ale hlasů proti surovým beániím bylo víc a ještě přibývaly.

V Pražské 'akademii obyčejně konána deposice tím způsobem, že jeden beán vybrán zá opata, na němž trpělivost se měla osvědčiti nejvíc; toho arcibeána studenti týrali nejvíc. Na něm užito všech instrumentů; on nejprudčeji honěn, škubán, pilou, sekerou, bradaticí řezán a osekáván, poněvadž byl pokládán za břevno, za špalek, který se musí ořezati, osekati. On byl myt vodou všelijakou, česán hřebenem ohromným, utírán hadrou hrubou. Týrání střídalo se s vtipy ledajakými, jež všecky směřovaly na posměch beánův. Na příklad vytáhli mu z kapsy nějaké psaní, jež mu před tím sami tam byli vstrčili, a z toho psaní četli hlasně nářek matčin nad týráním tohoto beána, tohoto jejího mazánka, cukrouška, zlatouška.

Jestli ostatním beánům snad některá traplivá instrumenta se odpouštěla, posazení na kozla neodpouštěno nikomu. Ten kozel bylo vlastně také jakés nemotorné instrumentum na čtyřech nohách stojící. Na kozla vsazen jeden beán po druhém, a toť se ví, že sedě na kozlu beán poctěn býval nejedním štulcem od studentu starších. Do r. 1543 bývala v Praze při beánských ceremoniích také smraditá týrání, mazání smolou, červivými plícemi a jinými podobnými nečistotami. Dotčeného svrchu roku zakázáno to od rektora Jindřicha Dvorského. Roku 1616 od professorů konečně nařízeno, aby při deposici mírněji zacházelo se s chlapci malými; instrumenta měli postoupiti vždy jen starší, dospělejší.

O podniknuté beánii či o složení selských mravů mohl žáček od děkana chtíti vysvědčení. Ovšem ne zadarmo. Proto jeho mnozí ani nežádali, bylatě beánie i bez vysvědčení drahá dost. Toho vysvědčení potřeboval student teprv když se hlásil ke zkouškám a ke gradu bakalářskému. A tu mu věřili na slovo nebo přísahu, že kdysi byl pořádně deponován a mravy selské že složil. Nejasno, proč po mnohých letech hotový kněz Václav Seidl z Miletína úpěnlivě prosil v universitě, aby ho posadili na kozla. Mistry uvedl svou žádostí v rozpaky, vykládali mu, že by se tím urazilo svaté kněžství, ale kněz stál na svém, tvrdě, že se kdysi