Předchozí 0149 Následující
str. 122

Pozdravy našeho lidu.

Z východních Čech podává Ant. Svoboda. @P@I.

I.

Ku zdvořilosti náleží na prvém místě pozdravování, jehož náš lid dbá nad míru. Nikde tak horlivě nepozdravují, ale také pozdravů nevyžadují jako venkované ve svých dědinách. Ten, kdo nebyl dle zvyku pozdraven, cítí se uražen a dá to i hlasitým způsobem na jevo, ne-li jinak, tedy aspoň tím, že na zamlčený pozdrav ¦— odpoví. I člověk všecek zpilý pozdrav neodpouští, zvláště pak od mládeže. Pracující, byť i nejlehčí práci konali a dokonce snad i právě od práce odpočívali, žádají až choulostivě povšimnutí pozdravem, snad u vědomí

0 důležitosti a jakési posvěcenosti práce a pracovitosti. Nepozdravení mnohdy přivádí dělníky až ke hrubému láni.

Tu jen úhlavní, zarytí nepřátelé, mají-li se potkati, pohlédnou jinam, aby se nemusili pozdraviti. Lidé domácí, z jednoho stavení, jako rodiče a děti, bratři a sestry, hospodář a čeládka, zpravidla se nepozdravují, avšak jsou přece povinni všímavost svou dáti na jevo pousmáním nebo běžnou nějakou otázkou: Kam pak? Na toulačku? (= návštěvu). — To je mráz! atd.

Náš lid za velikou nezdvořilost má nepozdraviti příchozího nebo mimojdoucího („neumí ani pozdraviti" je vrchol neslušnosti), ale za nej-,větší nezdvořilost pokládá na pozdrav neodpověděti. Jsou jakási ustálená pravidla, ač nikým nevyslovená, přece cítěná a zachovávaná, kdo koho má pozdraviti.

Mimojdoucí má stojícího vždy pozdraviti napřed. Potkají-li se dva, má pozdraviti předem ten, kdo zaujímá ve veřejnosti postavení nižší, na př. „servus" před radními a starostou, nebo ten, kdo méně zámožným, jako chałupnik a podruh před sedlákem. Podotknouti sluší, že ku jmění větší zřetel se brává nežli ? hodnosti. Potká-li se víc osob, jest povinna pozdraviti ta strana, na které jest jich méně; tak potkají-li dva lidé skupinu tří nebo více lidí, žádáno od nich, aby předem pozdravení dali. Všimneme si nejprve slov, pak způsobů pozdravení.

Při obyčejném, řekněme, všedním setkání dává se pozdrav dle toho, jak denní čas pokročil. Tak ráno přeje se: „Dej Pánbu dobrytro!" nebo zkráceně: „Dobrytro!" — před polednem podobně tak, nebo též: „Dej Pánbu šťastny předpolednem" nebo „dobry poledne!" — odpoledne: „Dej Pánbu dobry odpoledne" („Dobry odpoledne!") — ? večeru

1 v noci: „Dej Pánbu dobrej večír!" („Dobrej večír!"). Někdy též uslyšíš ráno nebo v poledne pozdrav: „Dej Pánbu dobrej den!"

„Dobrý večer" přeje se i ve světnici (i v hostinci), přítomen-li nějaký host, když se rozsvítilo. „Dobrá noc" přeje se pouze při rozchodu večer. Někdy před polednem přejí též „Dobry chutnání", kterýžto po-


Předchozí   Následující