Masopustní veselí, jež ani v dobách minulých bez rozmanitých her a šprýmovných kousku se neobešlo, končívalo v prvé polovici uašeho století v rodišti mém zvláštní masopustní hrou, kterou tuto naší veřejnosti podávám.

Tuto masopustní hru provozovala třebíčská mládež ve stáří 15 až 20 let na ostatky, a to za malé zpropitné v hostincích městských i předměstských. Od konce prvé polovice tohoto století představení její přestalo a hra jak v Třebíči, tak i v okolí upadla v zapomenutí.

Text napsal jsem tak, jak jsem si jej zapamatoval od své matky, která těšíc se výborné paměti až do své smrti, velmi často na moje přání celou hru mi jako hošíku předříkávala.

Osoby: Masopust. Jura, jeho starší syn. Kuba, mladší syn. Soudce. Půst. Čert.

Masopust. Kliksum, fliksum! Spěchám mezi vás. To jsou hody? To je jaký kvas ? Proč pak hledíte tak smutně, sedíte tu jak v nějaké kutně! Nevíte-li, že již čas je k tomu, byste všichni ze svých domů ouprkem šli do hospody, strojili tam tučné hody, jedli klobásy a jelita, kladli je na stůl jako bota? A tak dobře jedli a pili, byste se hodně posilnili! (Ukazuje na své syny.) Tuhle svých pár synů spolu povolal jsem ? svému stolu. Pojďte a pospěšte čile, ať se zalíbíte mile. Juro, Kubo, hleďte tamhle, potrhněte za své šavle. Začni každý polský tanec, ne však jako starý tkadlec. (Synové poskakují.) My pak na čas právě nyní ve světnici nebo v síni posadíme svou velebnost, celému světu převzácnost, neb nade mne, Masopusta, není žádná husa tlustá. Svůj