Však to byla chyba jenom jediná, jak to každý člověk pczděj' uhlídá: Který to byl v předu, co velel lidu; ten dostal hned jednu. Nebo Prušáci tu chytrosť mají, že na svou stranu lidi dostali, co špehovali, vše vyzkoumali a jim to pověďali.

Prajzům bylo lehko takto bojovat, když lidé utekli, mohli co chtěli dělat, tak všecko pobrali a odváželi, na to se dobře - měli. „ Sednáky vzali, flřpon jim dali, aby_ v Čechách lehko běhali. Kam jenom přišli, tam jen dost žili, tak si v Čechách dobře pobyli.

Však to s naším vojskem jinače bylo, každé věrné srdce to ucítilo, jak ti vojáci, smutní jonáci, musili zkusiti při této práci, celí umdlení a unavení, sami jsme to viděli.

Však ale Prajzové předce zkusili, když tak najedení běhat musili, šlo jim to těžko pro břichy a velké šišky a obzvláště který šel pěšky. To nám povídali naši vojáci, kteří jim přišli pod jejich práci, než je dostali a odevzdali, co jim za práci dali.

Potom se jim ještě vysmáli, že by je bez mála byli potrhali, jak je prohnali, když jim coufali, bez mála by je byli nechali, kdyby to ještě dále trvalo, tak by jich bylo málo zůstalo a to od jídla a od běhání byli by popadali.

Jaké pak to bylo zlé živobytí, když národ utíká, Prajze se štítí, a to do lesů, jiných okresů každý se dívá to přímo z lesů, jestli Prajzové nejsou na prá-chovnách,') jestli nestřílejí na ně.

Když jsme se vrátili každý zas domů, každý si stěžoval, kdo jen měl komu, svému kamarádu nebo kmotrovij jenom žádnému pánovi, nebo pánové tady nebyli, když k nám na rabunk Prajzi chodili, tak jsme musili pány děr lati a Prajzy zahnati.

Tak jsme si to všechno tak pořídili; Prajze zahnali a vyčudili, teď je tu nemáme, jsme zase páni, jenom že nejsme sami, jsou také jiní, co s námi byli, když jsme utíkali, doma nebyli, tečt je juž známe, je posloucháme a za to se nestydíme.

Kde's kukačko, kde a kde jsi byla,5) když ta velká vojna byla. Já jsem byla na ty Bránce, čekala jsem na obránce. Já jsem byla u Skalice, padalo tam lidu na tisíce. Já jsem byla ve obilí, čekala jsem na Nobili. 3j Já jsem byla u rybníka, *t čekala jsem kyrysníka.

Loučení, loučení,5) což je to těžký spor, když se musí rozloučiti s tou Prahou Branibor. Když jsme se loučili, oba jsme plakali, on že bude trpět hlady, já že div mne nesněď tady, tak jsme naříkali -

Letěl kdys Prušáček, letěl podél dráhy, nemoh' jest doletět, padl nám

do Prahy. Padl nám do Prahy, sňěď toho na fůry, by jest nám ukázal ty svoje manýry.

Když tě vidím, ty Prušáčku, u stolu seděti, vypadne mně lžíce z ruky, musím na tě hleděti. Kdybych měl s rodinou snísti, co tys už sflek', musil bych si medicinou spravovati žaloudek.