Nemoc, smrt a pohřeb v pověrách, v pověstech a obyčejích lidu na Rokycansku.

Když u stavení uslyší „plakat" sýčka, je to znamení, že někdo ze stavení toho brzo umře. Také když v noci něco spadne a nerozbije se to, nebo když rozvěšené pleny spadají do rána na zem, je ta znamením blízké smrti ,v domě. Když pes u domu vyje, někdo brzo zemře. Zakokrhá-li na dvoře černá slepice, tu jistě někdo z domácích brzo umře. V stavení jednom v Mirošově ležel těžce nemocný. Pod okny světnice, ve které byl nemocný, byly kůlny a na ty po několik dní vyskakovala černá sousedova slepice, nahlédla do sednice a třikrát zakokrhala. Pojednou návštěvy její přestaly, nepřišla po tři dny, a třetího nemocný zemřel. — Když jabloň po druhé kvete, mrou mladí lidé. Když myrta za okny kvete, někdo svobodný z rodiny zemře. ? těžce nemocnému volán jest kněz, aby přišel s Pánem Bohem. Když přichází do vesnice, dává se na zvonici znamení zvonkem a lid se schází za knězem do stavení, ve kterém je nemocný, aby se tu za něho modlil. Při udělování posledního pomazání mofllí se všickni Otče náš a Zdrávas Maria; měníce konec Zdrávasu říkají: Svatá Maria, Matičko Boží, pros za něj; a za nás hříšné, nevíme hodinku smrti naší. Amen. — Když kněz odejde, dávají pozor na kouř ze shasnuté svíce na stole stojící, jde-li kouř ke dveřím, nemocný brzo umře, jde-li ke stropu, uzdraví se. Komu se po odejití kněze udělá hůř, ten prý se uzdraví, komu se udělá lépe, zemře prý. Byl-li zaopatřován otec nebo matka, tu po zaopatření přistupují ? lůžku všickni členové rodiny a nemocný dává jim požehnání. Známkou blížící se smrti jest, že nemocný sahá po peřině, říkají „už se hledá", nebo také „se vonipuje", t. j. škrábe se po obličeji. Také takovému nemocnému začíná špičatěti nos. Kdo když mu byl podán někde chléb,. aby si ukrojil, nakrojí a nedokrojí, ten těžce umírá. Nemůže-li umírající skonati, má-lí „těžkou smrt", modlí se, aby mu Bůh to trápení skrátil, a složí ho s lůžka na slámu. Nejlépe prý skoná, když položí se na slámu ovesnou. Také když má nemocný těžkou smrt, někde ho obnášejí. To neumí každý, obyčejně bývá ve vesnici nějaká žena, která zná různé ty modlitby při obnášení. Obchází s hořící hromničkou třikráte nemocného a po každém obejití dává mu svíci do pravé ruky na prsou položené. Dospělé jen zřídka dávají obnášeti, za to malé dítky obnášejí skoro všechny, prý místo zaopatření.

Smrt přichází dveřmi. Lid představuje si ji jako kostru s kosou v ruce. Každý člověk má na nebi svoji hvězdičku, jak ona shasne, musí ten, jemuž náležela, umříti.

Jakmile nemocný ducha vypustí, ihned někdo z přítomných otevírá okno, aby duše volně mohla odejíti. Duše sama dává vzdáleným příbuzným