Prosté ozveny zvuků přírodních ozývají se u vzdělanějších národu skoro již jen z popěvku a písenek dětských, jako třeba jak kravička bučí, pták zpívá, hodiny tikají, zvony znějí, mlýn klapoce atd.

V dokonalejších písněch bývá přírodní zvuk jen úvodem nebo koncem, někdy také průvodem písně, jako bzučení komáří v písni „Komáři se ženili" u Bart. II. č. 571. O těchto a podobných maličkostech tu není řeči.

Zde běží jen o písně, které .si ve slovesné části nekladou za úkol napodobiti ten onen zvuk, nicméně v jich nápěvu — jen jako náhodou — ozývají se zvyky z okolností, v jakých píseň vznikla.

Nejumělejším způsobem bývají zde ozvěny, kde přírodní zvuk podává jen hrubou látku, jen podnět nápěvu, a skladatel jej subjektivně pojímá a teprve upravuje, takořka propouští hranolem svého nitra a rozkládá v melodickou duhu. Skladatel smí při tom měniti a ušlechťovati, však podstaty samé dotýkati se nesmí. Podle rozličné povahy, vlohy, cviku a jiných okolností skladatelových mohou zde býti různé stupně dokonalosti a „utrefenosti".*) Mluvené slovo při tom pomáhá svým směrem a světlem.

Ať již věc mluví sama za sebe.

Nápěvem se napodobuje dunivý rachot hromu.

Slova: „Hromy bijú, búrijú sa nebesa" velmi případně a účinně doplňují dojem hromu — i blesku, zvláště bezprostředním sledem hlásek i u. (Viz mé „Zvukové malůvky v nár. pís.", str. 12. 26, 33.)