Když lidový básník a skladatel (nebo vlastně zkrátka jen skladatel, poněvadž skládal obojí zároveň, i slova i nápěv) chodil s písničkou jako s duchovním útěžkem, příroda, jak ve slovné části mu pomáhala na světlo vydati plod zdravý, spanilý a ušlechtilý, tak neméně mu poskytovala ? písněm svých vhodných zvuků jakožto látky a podnětu ? nápěvům.

Prosté a hrubé prvky jak řeči tak zpěvu bral člověk ze přírody čím jednačejší bývají zvuky přírodní, tím jednotvárnější bývá řeč a zpěv, ačkoli člověk při své samočinné vynalézavosti nikdy nepotřeboval zvuky jen a jediné opakovati po přírodě.

Vyšší dokonalostí lidových nápěvů jest, že se jimi napodobují netoliko zvuky přírodní, nýbrž i nezvukové jevy, které se postřehují ně-?????? jiným smyslem, po přednosti zrakem. — Důkaz to, jak přímo působila příroda a platně pomáhala při skladbě lidového zpěvu.

Čím důvěrnější míval lid a národ styky s přírodou, tím zvučnější a malebnější činíval si řeč i zpěv. Mluvené a zpívané podobky přírodních zvuků nazýváme zde ozvěnami, podobky přírodních jevů nezvukových malůvkami, malbami.

Přirozený zvuk i zjev jest jako pevnou kostrou nápěvu. Ale. nesmí nikde z nápěvu tvrdě vyčnívati a trčeti, nýbrž má býti zakrouhlen krásnou čarou melodie. Přirozená pravdivost takového nápěvu ze svého poloskryta jemně a lahodně působí v mysl a domáhá se souhlasu a. uznání.

Onomatopoetné podobky zvuků přírodních jsou ve vzniku slova, i řeči důležitou činitelkou.

Podle zvuku přírodního bývá i slovo jednoduché a složitější. Zvonem se zvoní; zvonkem a zvonečkem se cinká. Dle měnivého zvuku mění se i slovo. Zblízka bývá zvuk pronikavý a pořád jednaký, a říká se, že „zní"; z daleka se zvuk, jak jej vítr dovívá, již mění; odtud i měnivější slovo: „zaznívá". Hlahol několika zvonů dává již soulad zvuků; dle toho slovo: „vyzváněti", a zvláště slovenské: „vyzváňajú".

Čím lépe který lid a národ uměl pozorovati a vnímati zvuky přírodní, tím zvučnější si činil a zachovával řeč. Čím dále od původu, tím více tato přírodní vůně a síla zvětrává, neboť souvislost jazyka s přírodou slábne a hyne. Stará latina byla zvučnější než její mladé pokolení,, stará čeština a zachovalá slovenština jest mnohem plnější a zvonivější a tím i pravdivější, poněvadž přirozenější než nynější nová.

Při tom řeč, jsouc přec jen jedno- a stejnozvuká, nemá dostatečné možnosti ? vystihování přirozené rozmanitosti zvuků.

Více schopnosti a prostrannější možnosti poskytuje tomu zpěv..