str. 57
pentlení hlavy nevěstiny, jehlicemi prizdobené. Dle detailu košilky jen zběžně načrtnutých domnívám se, že studie tato někde na Domažlicku vznikla, není však vyloučeno, že náleží do serie motivů jihlavských, neboť i na tomto akvarelu pečlivě pracovaném není nijakého označení. O studiích Mánesových na sever a severovýchod od Domažlic konaných víme, avšak žádná z nich — pokud krojových motivu se týče — není ve sbírkách obrazárny v Rudolfinu uložena.
Studie Mánesovy dostaly se do sbírky Spolku vlasteneckých přátel umění ponejvíce z rukou Dra. Františka Skrejšovského, tehda majitele Světozora, jiná, méně obsažná a cenná kolekce, v níž národopisných studií je poskrovnu, zakoupena od Mik. Lehmanna před lety mým prostřednictvím, některé partie pak získány od sestry Mánesovy Amálie. Skrejšovský zakoupil studie a náčrtky rovněž od slečny Mánesovy a přenechal je pak spolku za jejího souhlasu, záleželoť jí na tom, aby studie — jichž bratr vždy tak vysoce si cenil — do některé veřejné sbírky byly pojaty. Několik listů, a to snad nejkrásnějších, dostalo se do Městského Musea — o těch příště. Co v majetku Amálie Mánesovy ještě zbylo, přešlo po její smrti koupí ponejvíce do rukou soukromých, jak vím ze seznamu pozůstalosti, který v originálu u sebe chovám.
Ze studií Mánesových ve sbírce Vlasteneckých přátel umění rozpoznala jsem jako motivy ke krojům v užším smyslu českým náležející jen těchto málo: Pentlení hlavy nevěsty, podrobně provedený akvarel, při něm detaily, č. 37. Ženská v šátku, z profilu, č. 44. Děvče v šněro-vačce od zadu (k vůli úpravě šněrovačky), kresba tužkou, č. 169. Děvče v šněrovačce od předu, kresba tužkou, č. 176. Holčice z Plzeňska z profilu a od zadu, hlava se stužkou, kresba tužkou, č. 158 (162). Dvě Plzeňačky od zadu, kresba tužkou, č. 173. Karrikatura Plzeňačky na trhu, č. 4u6. List ze skicovky č. 55, trup a hlava ženy v pleně na temeni hlavy uvázané, s děckem v náručí, náčrtek tužkou. (Pokračování.)
Povídky z Rohozné.1)
Věrně dle vyprávěčů podává Ign. Hošek.
I. Vo Porkešoj.
VLavičným byl nejakéj sedlák, říkali mu Porkeš. Von povídal, že ten les patří bysterskejm pánom. Voni se toho ujali a soudili se vo to; Porkeš to musij votpřisahat. V lesi mu vykopali hlybokou díru, a ten pán mu přísahu předříkával. Dyš poslední slovo předříkal, deska2) i pod ním zlomila, a von spad do jámy a začal öernat, až docela ščernal a zemřel. A tet3) tam nedaí pokoj. Pekárek, co. se voběsil, ten ho tam viděl několikrát, dyš chodil krást dříví. Jednou šli hoši4) do lesa na bon a ti ho tam viděli taky. Mněl punčochy a střevíce a kalhoty
|