Na habáňském dvoře.

Po našich museích roztroušeno je hojně zboží hliněného, džbánů, talířů a misek i čepáků, kterým se říká zboží „habánské". Předměty tyto zamlouvají se nejenom svou formou, ale i zvláště překrásnou živou, ohnivou glasurou. Též překvapuje nás zvláštní pomalování, ornamentika, jaká v různé pestrosti oku našemu lahodí. Kamkolvěk na Slovensku přijdeme a tážeme se po původu těchto předmětů, tu dostáváme odpověď, že to robili habáně čili anabaptisté, nekřtěnci. Je-li toto pojmenování správno čili nic, o tom nechci dnes rozhodovati, avšak pořád mě to nutkalo pátrati po pramenech bývalých hrnčířů, abych zvěděl čistou pravdu.

Za hlavní sídlo těchto „habánů" pokládalo se Sobotiště, městečko v Nitranské stolici poblíž Senice ležící.

Odhodlal jsem se konečně sem, byv k tomu i vybídnut od svých přátel z Prahy. Po dráze dosti lehce jsem se dostal až do Kutu, kdež se dráhy k Trnavě a Prešpurku střídají. Zde jsem přestál pravá muka od komárů, čekaje tři hodiny na další spojení k Senici. Za tmavé noci jsem dojel do Senice, kam ještě pěšky půl hodiny v prachu bylo kráčeti. Z rána vydal jsem se k Sobotišti. Cena stinná, příjemná, kolem vinohradů po rovině ve klínu zelených strání. Sobotiště je osada veliká, zámožná, čistá, vzorná, spořádaná.

Byl jsem u cíle. Měl jsem pouze jeden bod, kterého jsem se zde mohl uchytit. Bylo mně řečeno, že je zde na živu ještě starý hrnčířský mistr Müller. Ptal jsem se po něm a ochotně mně o něm poradil malý cikán.

Bydlil na habáňském dvoře. Habánský dvůr? Představoval jsem si nějaký dvorec nebo statek. Avšak byl jsem na omylu. Vešel jsem do zvláštního oddělení obce, kteréž svou rázovitostí staveb zcela se lišilo