od ostatních. Seskupení domů, samostatná škola, kostel, zvonice a společná hospoda „klučárna", toto vše prozrazovalo, že je to zvláštní obec v obci. A bylo tomu vskutku tak. Na habáňském dvoře mají své právo dědické, kterého se houževnatě drží. Celkem je zde 39 usedlostí, které společně tvoří tak zvaný „habáňský dvůr". A kdo jsou ti obyvatelé? Starý pan Müller nám to vyložil, a sledovali jsme jeho výklady s pozorností.

Před 300 lety prý přistěhovali se sem sektári anahaptisté, učenci z Herrnhuttu, byvše pronásledováni. Usadivše se zde, započali tu zaváděti různá řemesla, v nichž jevili podivuhodnou zručnost, zejména však hrnčířství a nožířství. Na těchto místech zbudovali „žbankárnn" a zboží z ní vycházející brzo stalo se oblíbeným a zaplavilo celé moravské i uherské Slovensko. Až dosud se zachovala německá dědičná jména starých hrnčířských mistrů Šmíd, Šulc, Pulmann, Tschederle, Müller a j. Habáni poděleni byli zvláštními výsadami. Neplatili daní, nikdo z nich nebyl odveden ? vojsku. Vrchnosti si jich velice vážili, protože všemu rozuměli, a když jednou vypukla válka, tu pán blízkého hradu na „Branci" je vzal pod ochranu, habáni se tam uchýlili a po čas války tam pracovali, o čemž svědčí posud v hojnosti se tam nacházející glasurované střepiny.

Habáni žili jako zemani. Než rokem 1848 pozbyli všech svých práv, a také tím rokem zaniklo všecko řemeslo dříve tam kvetoucí. Můžeme vlastně již rokem 1800 zaznamenati úpadek hrnčířství, kteréž vytlačeno bylo zbožím holičským a konkurujícími tovary z Dehtic, Mokré, a Dobré Vody. Dnes se zabývají habáně ponejvíce rolnictvím, a' některá odvětví řemesel, jako: pytlikáři, štrangáři (provazníci), tkalci, koláři a j., pouze živoří. Na „klučárni", v jejich hospodě, dobře jsem se pobavil. Hospodský je vždy jeden z osady, kterého si na jistou dobu vyvolí. Tomu nápoje nakoupí, a sami vedou nad hospodou dozor. Odebírají německé noviny a mezi sebou vedou hovor německý. Kmen svůj houževnatě udržují a nedopustí, aby se někdo cizí na habáňský dvůr přiženil. A pouze této svorné pospolitosti a držení se starých, zděděných tradic lze děkovati, že se v bývalé ryzosti udrželi, pouze víru původní na katolickou změnili.

Nejzajímavější památkou po jejich dovednosti řemeslné jest obor hrnčířský, jehož doklady po museích jsou roztroušeny. Toto zboží vyniká skvostnou glasurou, ornamentem i formou, a dalo by se dle různých odrůd rozčleniti na několik period. Nejpozdější zboží z let 1840 má pouze zelenou glasuru, a v těch asi letech výroba zanikla. Dobu rozkvětu zdejšího hrnčířství bychom kladli asi do druhé polovice minulého století a za vrchol dovednosti v glasuře máme zboží zlatožluté, rýhované. Do této glasury dávali prý zlato. I cínu a jiných kovů do glasur přiměšo-vali. Eobili zde nejvíce džbány, avšak i přerozmanité jiné věci: misky, talíře, čepáky, obrázky, figurky, kalamáře a j. Ke svým tovarům nacházeli poblíž Sobotiště v jamách výbornou hlínu. Karakteristickým ornamentem zdejším byl červený parohatý jelen, vedle toho hojně bylo