zubovité kolečko se hřebíčkem, které se pomocí hřídele šroubovitého otáčí a zdvihá třísku připevněnou na podstavci, čímž působí klapnutí, když niť natočila se na motovidlo čtyřicetkrát. To jest motovidlo praskavý. Tímto motovidlem motá se na čteníky po čtyřiceti nitech hlavně ku prodeji; dříve odváděli prádlo ku tkalci také ve čteníkách, ale zvyk ten přestal. Slov „motovidlo praskavý" užívá se nyní všeobecně na Zálesí jako přezdívky.

Přadeno se s motovidla sejme a suší na „vidle", které tu v selských staveních zazděno jest přes světnici od stěny ke stěně a v průměru měří až 20 cm. Pak se asi 3 dni močí, až sežloutnou, vyperou se ve vřelé vodě, vyždímají a trhají. Při této práci dvě ženy navléknou přadeno a dvě hole a trhají proti sobě, aby se niti narovnaly. Malé děti sedají pod přadeno, aby prý nedělaly do postele louží. Když opět přadena uschla, š mej kaj í je. Jedna žena vstoupne na lavici a drží přadeno otočené kolem lavice, druhá mezi dvěma vařečkami je šoupá tak dlouho, až změkne, a pazdero tu zbylé vypadá.

Některé hospodyně si bílí přadena na kanafas, činovatinu (krizet) a na kradl. Jiné ponechávají i tato nebílená. Přadýnka a plátno nejlépe se bílí, když kvetou stromy. Tenkráte se vybílí plátno „jako květ". Selky chvátávají na tkalce, aby měly plátno hotové do máje a mohly ho poslat již do prvního bílení Dříve ovšem bílívaly si doma, ve městech na společných místech.*) Bývalo ráno první prací žen vynésti plátno a přadena na b í lidi o. Po čas bílení plátno se několikráte vyváří ve sleváči, v němž louhová voda se vařila pomocí rozžhavených křemenu.

Dle vypravování starých nemotali v předešlém století příze, ale uvíjeli ji na klubka a takto odváděli ke tkalci. To potvrzují také artikule poctivého cechu tkalcovského z městečka Větrného Jeníkova z r. 1721, kdež se praví: „Z míst Větrného Jeníkova a % vesnic ? zámku jeníkovskému a branšovskému mých přináležejících nikam jinam a zvláště na jiné panství tkalcům klubek nositi nemají. Kdoby se toho buď z mužského aneb ženského pohlaví dopustil, aby mně a budoucím mým dvanácte loket plátna pytlového pokuty propadl, a taková klubka beze vší vejmluvy aby do cechu byl povinnen dostaviti."

Nejen však selky, i výměnkářky měly a mají dosud starosti se lnem. V zápise Jakuba a Majdaleny Dvořákovských manželů na živnost pod č. 17. ve Zbilidí čteme, že „starej hospodář Tomáš Kubík v tom pádu, kdyby on před zletilostí těch druhých 2 synů zemříti měl" mimo jiný výměnek „pro svou manželku Alžbětu vyhrazuje 2/4 míry lněného semene sít". To bylo ovšem dosti lnu a pro starou paňmámu dosti prádla na zimu. Bylo by jí smutno, aby zásoby pláten v truhle se tenčily a nedoplňovaly. Takto však mohla dcerám svým třeba vdaným i vnoučatům