mívám, ale však na ně málo dbám. Co se dotýče macochy, dokonce nic mně neubližuje, ale dobře se srovnáváme: nežádala bych se do smrti lepeji míti, jako se mám. Co se dotýče mého otce, že něco měl od někoho slyšeti, ráda bych věděla, kdo jemu to povídal. Snad tu milost míti budu, že mně napíše, já Jemu dobře povím, proč se rozhněval. Domnívám se, že by nicko mě rádi ? paní bábě dali, že já sama nepůjdu. Za ten některý čas své vůle užiji. Kdy co chce zkázati, ať bratrům nic neříká, s nimi nemluví, jen ať u Kočový nechá, dobře ona někomu je odevzdá. Kdyby některou děvečku viděl, teda může se jim svěřiti, nebo oni hrubě na mě laskavý jsou. Prosím za pozdravení domácích. Zůstávám upřímná. Měla bych více psáti, musím pro krátkost času nechati, až někdy jinším časem Jemu příčinu povím. 26. Februáru A. 1679.

(Martin Dorotce.)

Upřímnost až do smrti mou Tobě, dítě mé, svěřuji.

Nemohouc od Její milosti a lásky žádným spůsobem nijakž pustit pro hořící lásku a milost srdce mého ? Ní mající, než divím se tomu, že snad od milosti a lásky Její též od i z srdce Jejího vyplemeněn a vykořeněn mám býti, kdež s podivením mi přichází, že od dítěte mého nemohu odpovědi ano i nějakyho slovíčka s ručičkama Jejíma psaného, jenž by mne potěšilo a obveselilo, dostati, a pochopiti nemohu. Holubičko spanilá má, dítě mé, v celým světě není stvoření, které by mi tak bylo milý a v srdci vkořeněný, jediná Ty, choti a kráso má, jenž trápí a sužuje všecky oudy a pulsy života mého, což vše mile dle vůle Boží snáším. Ale víc, víc mi za těžko přichází a melankolie hlavu trápí a sužuje, když jdu do kostela a Tebe stvoření nevidím, tak jak se již kolikrát stalo. Vždy mysl moje truchlivá jest, že snad dítě a potěšení mé v nemoci pozůstává. Začež Její osobu poníženě, poslušně, pokorně, upřímně [prosím, že mne] jakožto Jejího srdéčka, nercili srdéčka, i také celého života služebníčka mizerného, ale důvěrného, který Tvé kráse a upřímnosti do smrti sloužiti chce, neoslyší a tyto slova, jenž sou většíma slovy psány, mně ? obveselení a potěšení pro Tvou milost a lásku ke mně mající dotvrď, Nebude to ? Její škodě, ani ? mé, i bez velebné konsistoře a všech zaneprázdnění. Tomu chtějí ti páni, který ? panu otci půjdou; ale však mu toho zprávu neučiní. Začež poníženě prosím, že již na ten krátký čas od lásky a milosti Tvé oslyšán nebudu, neb skrze ty slova mi přáti vše dobré budeš, a to takto:

»Víš, když sme sobě prstýnky dávali, že žádnýho milovati, na to ani vzíti, jediného Tebe, nechci a nemíním, sem přislíbila a se zakázala a tobě mnoho dobrého přeji, kdež od milosti a lásky Tvé žádným spů-sobem neupustím, a pro žádnýho ve světě kapitol víceji nesnášela, tak jako ^pro Tebe. Pan otec si to vzal, co se mu líbilo, též i já tak učiniti chci" Jestli ještě lepeji doložiti chce, ať učiní podle libosti, nebude nic na škodu, tak jak někdy mi táž slova říkávala. -V tý naději postaven sem, [že] od lásky Tvé opuštěn nebudu, nýbrž na milost Tvou přijat