budu a do smrti jeden druhého neopustíme. Též také na to psaníčko, oč žádám, že se tak škaredě na mě podívala, a o paní macoše může to býti vše v jednom psaní, nic tomu vaditi nebude. Po všeckny časy od potěšení mého to nejinač ke mně (z) srdce Jejího napsaný očekávati budu, se důvěřuji,, že se nejinač stane, než tak jak míti chci. Pánu Bohu Ji poroučím a po všeckny dny života mého sloužiti se zakazuji a zůstávám srdečku Jejímu nejmilejší, žádný jiný jedině M. L. V. A. R.

Co víceji jeden duchovní člověk mi tyto slova pravil, co koliv jeden pro druhého ninčky snáší, tím víceji na sebe laskaví budeme. Kdež sem mu to potvrdil, že tomu tak a nejinač. Sám tomu za pravdu dávám, nebo aby dříví na mně pan otec Tvůj štípal, od lásky Tvé pustiti nemohu, neb žádný člověk by mi neuvěřil, jak Tvá krásná spanilost co nějaký rubín neb čistý diamant i také spanilý safír v mém srdci jako v ňákým prstenu vsazen jest, kdež žádný prubíř, ani zlatník ani kovář svými instrumenty, ani perlíkami, též kladivy vykovat, vypudit mocný není a nebude mocti do smrti. Pravda, že na sobě znáti nedávám, než vše to v sobě hryži a snáším. Časem chodím co zmáčená káně neb zmoklá myš, na srdci mi vždy leží kámen těžký, jej shoditi možné není pro krásu Tvou a Tvé oči karbunkulové. Když sou se kdy na mně škaredě podívaly, vše sem mile snášel a snáším do času nynějšího. Krok Tvůj krásný co bystrý jelínek jest mi velmi dobře známý, z něhož se srdce moje obveseluje, když oči spatřují. In summa, celý Tvůj život jest mým očím velmi krásný a spanilý, což jazyk můj ani lidský vypravit možné není. Datum 14. Martii 1679.

(Dorotka Martinovi.)

Je mi toho srdečně líto a nenadálá sem se, že ? posledku za nákou podvodnici mě míti bude, a že do kláštera nepůjdu, věřit, neb nechat. Já ještě jednou pravím, že jinač neudělám, aby mi všecken svět bránil, nerci-li On, nercili pan otec, žádný do konce mne neodstraší. Snad by se někdo domníval, že je velká věc mortifikací v klášteře, že toho nesnesu, abych já se měla toho báti i myslit, že z radosti do radosti nelze jíti. Když sám nemá chuti do kláštera, nechť mě nerozpakuje, však ho žádný nenutí. Kdy já do něho půjdu, kdy nejlepší příležitost bude, vo který již drobet vědomost mám, ale do kterýho, to ještě nepovím, neb mám naději, že mně můj bratr k tomu pomůže ven, nebudem od sebe daleko. Také se tu jedna panna strojí, pročež ještě s tou pannou na pout do Boleslave též s mejmi rodičmi pojedu a ten slib, který sem učinila, tím, oč jsem velice žádala, dotvrditi chci. Pročež pro Boha Ho prosím, nechť mně to nezdržuje a skrze psaní odešle, za to poslušně žádám; pakli nechce, teda ???1?, abychom Pánu Bohu a Matičce Boží z toho odpovídati mohli. Já již stěžkem budu s Ním mluvit, proto že nikam skoro nejdu a nesmím. Prosím pro Pána Boha Jeho paní mateře, paní sestry, pana otce za vodpuštění, jestli jsem kdy v čem rozhněvala nebo ublížila, ať mi to odpustí, já chci na svých nehodných modlitbách se zase odsloužiti, a to, co jsem od Něho přijala, zase navracuji. Pro Boha