Zvoničky na českomoravském Horácku.

Rozdílnost, povahy a rázu jednotlivých krajů českých jeví se nejen v řeči a písních, krojích a výšivkách, ale i v různých stavbách. O rázu a způsobu venkovských staveb obydelných, dvorů, statku i chalup mnoho již bylo pracováno; méně doposud podáno bylo o stavbách selských, sloužících účelům ideálním, jež nemálo přispívají ku celkovému obrazu vesnice a jichž zjevem malebně vyplňuje se prázdnota návsi, jsou to v první řadě vesnické zvoničky.

Nemíním srovnávati tyto v jednotlivých krajích, jestiť nesnadno k tomu shledati potřebné látky, uvedu pouze starší jich způsoby, obvyklé v našem kraji, po moravském svahu vysočiny českomoravské v tak zvaných Žďárských horách se prostírajícím, uzavřeném z největší části hranicemi politického okresu novoměstského. Každý jinde usedlý pozná sám odlišnost a shledá nezvyklost jejich v kraji domácím.

Škoda jest, že i tyto výtvory staršího stavitelství lidového, nehrající jinak úlohy v životě lidském, mají týž osud jako kroj neb příbytky a podléhají též všeničivé módě i stávají se zajímavými, až jsou blízky svému zániku, idyž z jich hojné řady zbývají již jen nemnozí, pevnější a vzdorovitější jednotlivci. Jako novou moďou uchvácený venkovan za svůj starosvetsky kabát stydí se i mnohá obec dnes za svoji dřevěnou, snad již trochu nachýlenou zvonici, zvláště když i osamoceností mezi družkami stává se nápadnou, a nahradí ji šablonovitou stavbou z kamene moderního mistra zednického. V našich vesnicích pak, chtíce spojiti idealnost s praktičností, soustřeďují teď v jedno střízlivou kůlnu na stří-