Obnova magistrátu v Miličíně 6. října r. 1735.

Roku 1678, 7. července, získal František Ferdinand hrabě z Khuen-burgů, kanovník solnohradský a probošt frisasky, trhem od Krištofa Karla Přehořovského z Kvasejovic zboží vožické, tvrze Měšice a Šebířov za 180.000 zl. rýn. a 500 dukátů klíčného, r. 1681, 7. února, koupil týž od Jana Sebastiana hraběte Pöttinga panství miličínské s vesnicemi: La-žany, Zibkovem, Novými dvory, Bořkem hořejším, Reksyní za 50.000 zl. ?.?) Došed znamenitého dědictví po Ferdinandovi hraběti z Martinic (f r. 1691), skoupil řadu statků v okolí vožickém a z těch utvořil r. 1720 statek svě-řenský pode jménem: panství mladovožické. Majorátním pánem na základě zvláštní úmluvy ze dne 8. Martii 1682 2) ustanovil po smrti svého bratra Jana Josefa téhož syna Maximiliana Josefa, jenž však již r. 1728 z tohoto světa vykročil, zanechávaje nezletilého syna Františka Josefa. Sirotku dána za poručnici bohatá teta Antonie, ovdovělá hraběnka Černínova z Chudenic, rozená Khuenburgovna. Inspektorem celého panství byl František Waldherr z Badamburgu. Zakladatel fideikommisu stal se mezitím biskupem v Lublani a r. 1711 arcibiskupem pražským. Za jeho života bylo městu Vožici, Miličínu dobře, a jmenovité jsou oběma stvrzeny staré výsady, »aby dobré a chvalitebné« pořádky se zachovaly. Jeho bystré oko střežilo poddané nejedenkráte proti svévůli úředníkův až do r. 1731, 7. srpna, kdy ve stáří 82 let v Pánu usnul. Smrtí tou se mnoho změnilo.

"V Miličíně byl řadu let purkmistrem Pavel Vodička. Úřadoval od neznámého roku, a když arcibiskup Ferdinand ho r. 1725 znovu potvrzoval, chválil jej, uznávaje milostivým listem téhož »Pavla věcí zkušenost a věrnost«. Vodička purkmistroval až do r. 1735. Tehdy ho inspektor vožický Waldherr sesadil. Poslyšme jak a částečně i proč.

Koupil-li v ty časy někdo panství, staral se nejprve, aby poddaní novému pánu zavázali se přísahou ? poddanosti a »člověčenstvím«. Mili-čínští od dob Rožmberkův i později měli se za svobodníky, zvláště rody starousedlé. Nemohl sice mnohý svého svobodenství písmem dokázati, leč přece dle rodové tradice za takového se hlásil a od jiných byl považován. Arcibiskup jim toho přál a přísahy o člověčenství nežádal. Slibovali prý jemu poddanost rukou dáním a políbením. Sotva »ten kněžský pán« oči zavřel, žádal a poroučel inspektor Waldherr naléhavě všeobecné holdován í dědičné vrchnosti (Erbhuldigung), ukazuje, že takový způsob všude přijat a zachováván jest. 0 tom šel mezi Vožici a Miličínem kolikerý dopis' Konečně Waldherrovou pobídkou vydala poručnice hraběnka Černínova Miličínským tento písemní rozkaz: 3)