Je suchý sice již ten rozmarýn, co jsem si donesl z Derfle ze Staškovy svatby, ale voní přece ještě. Ještě zní mi v hlavě v rozpo-mínkách bujaré veselí svatebčanů a rozpoutaný rej chasy víří mi před očima. A ten rozmarýn, zastrčený za obrázkem mariánským, vyvolává mi stále rozkvetlé upomínky na rázovitou, srdečnou veselku derflenskou.

Derfle ie ves poblíž Uh. Hradiště s kostelíčkem na kopečku, odkud je rozkošný rozhled na malebné údolí říčky Olšavy od Uh. Brodu sem se vinoucí. Celé okolí zdejší je krojově dobře zachovalé a lid v každém směru rázovitý, pozoruhodný; on věrně drží se tradic po předcích zděděných, on zejména také při svatbě dochovává staré zvyky a obřady, které mají tu cenu, aby se budoucím zachovaly.

Vyhověli jsme tedy ochotně pozvání milého strýčka Staška se šel-movskýma očima a došli se podívat a spolu pobavit na selskou svatbu, která nám tolik půvabu i srdečné radosti způsobila i poskytla.

Den byl krásný, srpnový, nálada ta nejlepší, s kterou jsme kráčeli slavnostně k Derfli, odkud již výskání a hudba vstříc nám zaznívala.

Přišli jsme skoro již ti poslední. Hosté a celá přízeň již tu byla u ženicha všecka pohromadě. Mládenců zde bylo jako kvítí, nemohli se již dočkat družiček, které čekaly zase u nevěsty. Vše bylo připraveno. Hudba se postavila v čelo, zanotovala rázný pochod a my z ženichova domu vyrazili pěkně v pořádku.

Kdežto u ženicha bylo veselo, nemohli jsme ani poznati, kdé bydlí nevěsta, až hudba tam u domu zastavila.