9. Kdež se o něm v zákoně mnoho navrhuje, sám Kristus jej vej-slovně žalářem jmenuje, kdo do něho přijde, že z něj spíš nevyjde, dokud poslední halíř zapraven nebude.

10. Ten žalář se nemůže světsky rozuměti, o čem se každý může, kdo chce, přesvědčiti, neb Kristus v tom místě vzbuzuje zajisté ? velké spravedlnosti před soudem na cestě.

11. By se s protivníkem svým v tom nejmenším smířil, dokud na cestě jest s ním, odpustil, v čem chybil; což ? právu světskému nepatří ? žádnému, nýbrž ? dokonalosti křesťanu pravému.

12. Dálejc zase nechává Pán Ježíš ? seznání, když tu vejstrahu dává o hříchu rouhání, že nebude onen, kdo jím bude vinen, zde i v budoucím věku odpuštění hoden.

13. Věk budoucí znamená místo na věčnosti, kde ještě odpuštěná můž' být vina zlosti, což v pekle nemůž' být; neb kdo tam musí vjít, ten nebude na věky odpuštěno nic mít.

14. Svatý Pavel koryntská když uvádí ? míru, jejich rozepře lidské kára skrze víru, o základu praví, na jaký kdo staví, dílo dobré nebo zlé že to soudce zjeví.

15. Bude-li tak jako zlato a drahé kamení, odplatu že má za to po ostrém zkoušení; oheň že sprubuje, jaké čí dílo je, na jaký základ stavěl, den Páně odkreje.

16. Jestli dílo to bude z sena, slámy, dříví, takové v skázu přijde, oheň že jej stráví, ponese škodu ten, koho se dotkne jen, při tom jako skrze oheň bude přece spasen.

17. Nuž, kteří jdou do nebe, škody netrpějí, v pekle pak ji pro sebe víc nenapravějí, musí místo jiné býti pro ty vine, které také v tom trestu spasení nemine.

18. Zase apoštol píše: že každé koleno jest se ? Jménu Ježíše klaněti povino, nebeských a zemských i také pekelných, nelze však myslit o těch v pekle zavržených.

19. Neb tam Bohu ďáblové klanět se nemohou pro pejchu, již vrahové věčně nepřemohou; kteří se klanějí v trestu, jejž trpějí, ty se v onom žaláři vězně rozumějí.

20. Též svatý Jan v zj.evení nápodobně píše, že chválilo stvoření Beránka Ježíše na nebi, na zemi, i také pod zemí, sedícího na trůnu, svými hlasy všemi.

21. Boha tehdy chválejí měšťané nebeští, na zemi velebějí národové lidští; které pak stvoření má chválit pod zemí, než duše spravedlivých, na čas u vězení.

22. Ty mezi vyvolené do nebe patřejí, jednou láskou spojené, Boha též chválejí, jsouc od nich vzdáleni, pomoci zbaveni, čekají smilování, být vysvobozeni.

23. Jest tedy spasitedlné a svaté myšlení, za mrtvé chvalitebné nábožné modlení, již dávno uznaný, za duše konaný, aby ode všech hříchů byly rozvázaný. .