Se sv. Barborou.

Jak naše lidové hry dramatické rychle hynou, toho důkazem jest mimo jiné též hra se sv. Barborou. Ještě na počátku druhé polovice tohoto století provozovaly se dramatické hry: se sv. Řehořem, se sv. Lucií, Barborou, Dorotou atd. v každé dedine na Táborskú, ba lidoví herci ti nevynecbali ani odlehlých samot, jako mysliven, hájoven, mlýnů a chalup, aby do nich nezavítali. Ve spoustách sněhu ubírali se častokrát od dědiny ? dědině a kamkoli vkročili, byli všude rádi viděni; vždyť se na ně už dávno těšili děti i rodiče, očekávali je, rádi je přivítali, zpěvům jejich naslouchali a pak dle možnosti také podarovali.

Dnes ovšem jinak! Duch času dolehl i na starobylé, úctyhodné tyto zvyky a obyčeje našeho národa pomocí jiných, nových, méně již idealnych lidí je zponenáhla z národního života našeho vytlačili. Hry lidové staly se časem u některých lidí řemeslem, vydíráním, žebráním a obtěžováním lidí a proto chýlily se rychle ku svému zaniknutí. Toť hlavní příčina jich tak rychlého úpadku. Nejlepší důkaz, jak lidové tyto hry nápadně rychle mizí, nepatrných stop jen po sobě zanechávajíce, podává nám hra se sv. Barborou. Ještě před padesáti roky chodívali ten večer před sv. Barborou v každé vesničce na Milevsku se sv. Barborou od statku ? statku, od chalupy ? chalupě a dnes? Tažte se mladých lidí, zdali něco o tom vědí, jak se u nich chodívalo se sv. Barborou a oni ostanou na vás jako omámeni se dívat, žádné odpovědi na vaši otázku dáti neumějíce. Jděte tudíž ke starým občanům, kteří byli před padesáti roky dětmi a tažte se těchto. Víte, co vám odpoví? „To se už na to tuze málo pamatujeme! Chodívala arciť ten večer před sv. Barborou nějaká ženská, obyčejně vdaná od statku ke statku po celé vsi. Někde měla na sobě šaty bílé, volné, jinde zase měla šaty černé, též volné. Vlasy měla dlouhé, rozpuštěné, po zádech jí splývající. V pravé ruce držela metličku, pentličkami ozdobenou, kterou hrozila dítkám, které se nerady modlily aneb které rodičů svých neposlouchaly. S ní chodil též anděl, který nosil s sebou v košíku různé dárky, jako: jablka, ořechy a cukrovinky." Jak ten byl ustrojen, to již nikdo neví. Které děti se modlily a o kterých rodiče vydali svědectví, že poslouchají, obdržely od anděla dárky, neposlušné však byly pokárány a bylo jim metličkou pohrozeno. Při takové návštěvě sv. Barbora a anděl také zpívali. Jaké však písně, na to se již ani starý Urban v Opařanech nepamatuje. Také už není mu známo, zdali sv. Barbora dostávala od hospodáře, nebo od hospodyně nějaké dary, čili nic. Jen tolik jsem ještě o sv. Barboře zachytil. Je toho málo, ale škoda byla by i toho, kdyby se to mělo utopiti v moři minulosti. Snad se někomu z přátel lidových her na Milevsku podaří dověděti se někde ještě více o sv. Barboře, než se to podařilo mně. Možná, že bude někdo jiný šťastnější a že nám to v českém Lidu brzy poví.