Stalo prý se to podle dalších variantů ve vesnici Kolbecku na štědrý den r. 1005. Tancovalo 18 mužů a 15 žen u kostela. Kněz je káral, varoval nadarmo. Prosil tedy na né za trest Boží. Nemluvili, nejedli, nepili, tancovali celý rok. Z daleka se chodili dívat na žalostné divadlo. Konečně vyprostila je ze zakletí horlivá modlitba nějakého duchovního. Čtyři hned zemřeli.*)

Tato pověst byla ve středověku i v dobách pozdějších přečasto opakována na výstrahu tanečníkům a byla provázena obrázkem zakletých tanečníků štědrovečerních, dřevořezbou (viz vyobrazení na str. 389.), která potom přecházela z knihy do knihy a s kterou podivuhodně se shoduje vyobrazení tak zvaného »svatebního průvodu« pánů Svamberků na hradě Zvíkově (vyobrazení na str. 389.), jak jsem v dějinách tance v českých zemích (1. c, str. 68.) šíře objasnil.

Jako v hornatých krajinách vůbec, tak i v okresu Poličském v nej-východnější části Čech ve vysočině Českomoravské jest výroba plátna a ji předcházející pěstování lnu hlavní výživou chudého obyvatelstva. Dokud nevnikly až do poslední chaty laciné látky bavlněné a kartounové, dokud obláčel se lid v plátno a kanafas, do té doby pěstoval se i len pro domácí potřebu. Leč časem zatlačily látky laciné zboží lněné a pěstování lnu pro potřebu domácí ustoupilo obchodu. Při každém větším hospodářství stávala „pazderka" (pazderna), kde třel nejen hospodář, ale i několik sousedů. Pazderky tyto však pomalu pustly, až konečně přeměněny ve stavení obydelná, kde buď bydlí výměnkář aneb podruh.

Místo pazderek nastoupily „tírny" lenu. Větší hospodář, jenž měl taký přebytek, že prodával vytřený len, vystavěl pazdernu větší, skoupil