veškerý len v obci své i okolních a vytřev jej prodával. Tak znenáhla stali se z rolníku také obchodníci lnem, tření počalo se provozovati po živnostenskú a tírny byly průmyslovými závody.

Takovýchto tíren lnu jest v české části okresu Poličského 13, nejvíce v Korouhvi a Nedvězím po čtyřech; po jedné v Hartmanicích, Bystrém, Poličce, Sádku, Telecím. Kdežto mnohé tírny vystavěny již po způsobu novém s pecí kruhovou, zachovaly se přece ještě některé dle způsobu starého. Tak velmi zajímavou jest tírna Josefa Pachovského v Hartmanicích, jež jest sice nová, ale vystavěna úplně dle staré, posud stávající pazderny obecní. Tuto pazdernu dovolím si popsati. Stojí za hospodářským stavením „na humnech" a skládá se ze čtyř částí.

První jest „kvelbík", kam se vytřený a vyčištěný len ukládá; vedle jest „kuchyň" (pec), odkud se přikládá do peci (topí se pazdeřím), těsně s ní spojená jest „sušárna", vysoká kulatá to místnost, vyzděná kachly; v prostřed stojí „snovadlo", na něž se večer len „staví", aby náležitě vyschl; pak dává se do „ohýbaček" a „mačká" se. Čtvrtá část jest tírna sama, dlouhá to síň, v níž umístěno jest dvacet i více „mnědlic" (tředlovačka, trdlicej, na nichž se len tře; kdežto v sušárně a při ohýbačkách zaměstnáni jsou mužští (valcháři, mašináři), pracují při „mnědlicích" veskrze ženské (tředle, třečky — tetky); vytřený len nosí se ? čištění (pucování) v otýpkách a z vyčištěného dělají se „klouby" (balíky, šity).

Štěstím pro stránku národopisnou, pro zachování zvyků a památek lidových bylo, že se výroby a obchodu lnem ujali rolníci sami a nikoliv odborní živnostníci a obchodníci. Dělnicemi jsou nejvíce hospodyně ze sousedních stavení, které nemajíce v zimě mnoho na práci, jdou „do tírny", a tyto právě uchovaly nám neporušeně staré zvyky, zejména slavnost při ukončení tření lnu, t. zv. „dotěrek" (také votěrek).

Dříve než přistoupím ? popisu této slavnosti, zmíním se stručně o pěstování lnu a s tím spojených rčeních, pověrách atd.; ač podobají se oněm na Humpolecku (český Lid čís. 4. a 5. roč. II.), přece vyskytují se nějaké odchylky.

Na jaře, když jest semeno dobře „vodpočinutý" (ležatý), seje se; na květnou neděli dávají se světiti kočičky „jívové", které se po mši sv. do lniště zasazují. — Při setí se na „pranostiky" nehledí. — Hospodář (pantáta, tatínek) pozoruje však, je-li na sv. Floriana hezky, tu se len ¦ výborně zdaří; prší-li, bývají „vyhoře" (len se místy suchem vypálí), jak tomu bylo nedávno, kdy na sv. Floriana pršelo a pole následkem sucha úplně vypráhla. O Božím Těle trhají se s oltářů ratolesti a zastrkují se do lniště, aby len dorostl jich výše. Když len uzrál a „průba" se zdařila, trhá se.

Béře-li vítr len, říká se, že bude vzácný; zůstávají-li za trhačkou vlákna nevytrhaná, říká se jim „muzikanti" (podobně při sekání obilí). Len trhá se po „hrstech" a prostírá se na lniště, louku neb strniště, aby „usch"'; doma když uschl, drhne se na „drhlenu" (drhlen jest