Dle punktu 10. musí zaklínač na žádaný poklad nádobu ze trojího dřeva míti a tutéž mimo kola, ne do vnitř postaviti. 3)

V punktu 11. čteme, že zaklínač dělaje kola v jednom místě je otevřené nechati musí, aby do kola a z kola otevřeným místem vyjíti mohl. Teprve když už modliti se má, musí pokropiti se svěcenou vodou a kola uzavříti, žehnaje slovy: »Ve jméno Otce +- i Syna + i Ducha + svatého amen«.

V punktu 12., 13., 14. a 15. dovídáme se toto:

Dříve nežli zaklínač do kola vejde, modliti se musí »s roztaženýma rukama« obecní zpověď, po ní pak třikrát Otčenáš a třikrát Zdrávas Maria; potom jednou Věřím v Boha a litanie ke všem svatým. Na to má zaklínač zavříti kola těmito slovy: „Já zavírám vás ve jménu Boha Otce +- Boha Syna +- Boha Ducha + svatého«. Konečně modliti se má po třikráte »sedm slov Kristových na kříži a čtvrtý kající žalm sv. Davida«..

V punktu 16, zvláště zajímavém, čteme, že zaklínač »kolo" nikoliv obyčejnou, nýbrž křídou z rozmělněné svěcené křídy a svěcené vody schválně upravenou na místě, kde troufá, že nikdo na něj nepřijde, dělati má. Má pak býti kolo té velikosti, aby v něm fři modlící se místo měli. Modliti se mají klečíce tvářemi »proti východu slunce« atak »aby žádný žádnu vytrženu mysl neměl —¦ nebo by bylo všecko darmo«. Kola, jak v »Krištofce« po těchto 16 »punktech< jest naznačeno, ? vůli úplnosti i se všemi slovy, které v něm se nacházejí, vyobrazení zde nepřidávám.

Naproti čís. prvnímu má býti uvnitř kola poznamenáno: »Svatý Krištofe, mocný patrone, jen Boha v tobě žádáme, dej nám co žádáme.« — Proti tomuto Nu. 1. má se náš zaklínač kromě jiných v určitém pořádku stanovených modliteb modliti evangelium sv. Matouše, proti Nu. 2. evangelium sv. Marka, proti Nu. 3. evangelium sv. Lukáše a proti Nu. 4. evangelium sv. Jana. Tímto ukončeny jsou v naší »Krištofce« poučovací »punkty« o přípravné práci, než vlastně zaklínač o poklady se modliti a ducha zaklínati počne.

Z celého potom množství různých na hodinu 1., 2. a 3. určených modliteb zajímavá jest zvláště modlitba zvaná >zlatá korunka«. V modlitbě této dovídáme se původ víry lidové v nadpřirozené jakési poklady. Dovíme se z ní také, proč lid náä v této příčině právě k s v. Krištofu se obrací a proč knížky právě popisované lid »krištofkami« jmenuje. — Zní takto: »0 svatý, svatý, svatý rnučel-níku a v núzi pomocníku, svatý Krištofe, já ti na paměť uvádím ten čas, v který si ty viděl toho nejsilnějšího krále za tvé dítě se znajícího a za službu žádajícího. Ponejprv-s přišel k neznabožskému králi do řetězů, kterými tě obložil, podruhé přišel ? pekelnému králi a knížeti, aj byl-s silnější v múdrosti než on, po třetí obrátil tě zas ten, kterého tvá duše žádostivá byla, to ? tvému milému Ježiši a zůstal-s jeho služebníkem. Kdežto