Moravští Hrváti.

Starý kroj nelišil se v podstatě od nynějšího. Jen v několika málo kuších oděvu zříti změnu. Přivodily ji během času jednak měna vkusu, jednak požadavek, aby oděv byl praktický, jednak hmotné poměry lidu, i jiné ještě věci a příčiny. Zcela přirozeně! Vkus časem tříbí se i kazí,

— praktická stránka oděvu byla ve kroji hrvátském vždy v potaz brána,

— limotné poměry zvyšují a snižují cenu i krásu oděvu, — a mnohdy neočekávaně nastanou příčiny, jež stěžují, ba přímo znemožňují pořizování některých kusů kroje národního. Kroj není něco nehybného, strnulého, — jako řeč, jest i kroj organismem v duchu národa se vytvářejícím.

Muži za starých časů nosili „bijélu beláču" (halinu), bohatší: „šubu" ; ženy: „dúžičke hale", bohatší, jako muži, „šíibu", a hlavu zdobily „škuo-fíju" (škofijí).

„Dúžičke hale" popsal mi stařeček Šíme Malinar, ,,sá' ur pokójni" (nyní již nebožtík) takto: „dúžičke bále bile su modre; okolo vráta (krku) su jímale čij^rnu kóžicu i okolo rukáva; öd zad bili su bijéli sakalábi" (šňůry). Byl to oděv svrchní, dlouhý, z modrého sukna, jdoucí na těle přes svrchničky: „zelenku, žutánku, modránku" nebo „čedlenku" až ? jejich lemůvce z „pantlíuov" : červeného, bílého a modrého, i jiných, nad dolním okrajem svrchniček přišitých; na zádech po všech švích pošit byl bílými šňůrami se třapci nad šosy visícími. Okolo krku a rukávu u pěstí lemován byl černou koží z „jánjičke" (jehněčí). Šit byl kromě rukávů ze tří jen kusů: dvou předních půlí od krku až dolů v celku, a zadního kusu, činícího záda a šosy, vše v celku, jmenovitě šosy ne-rozstřiženy. Příčního švu nebylo na celém oděvu, zejména okolo pásu ne. Stály „ösam ffinat" (osm zlatých). Nosila je každá, i nejchudší žena.

„Šiiba" žen, jsouc téhož střihu jako „dúžičke hale", byla ze sukna tmavohnědého, okolo krku a rukávů u pěstí lemována tmavohnědou koží lesklé srsti („dúžičke dláke" == dlouhé srsti) jako z kuny. Stála mnohem vícei než „dúžičke hale", nebo „šůba" mužská: 20 až 30 zlatých. Nosily ji jen bohaté ženy a nevěsty chudší si ji „posudjevale" (vypůjčovaly) na zdavky do kostela.

Obě: „dúžičke hale" i „šůba" vytratily se již načisto ze kroje. Není divu! Jakou jednotvárnost působily v ženském kroji? Kterak stavěly se v cestu živosti barev, duchu národnímu oblíbené, jak překážely kráse, kterou žena a děva odíti se mohla v pestrých, květnatých sukních ? Dokud ženy a děvy nosívaly jen tři jednobarevné sukně, a bylo zvykem a krásou, aby „tánke" byly, „dúžičke hale" a „šuba" pěkně se ve krojí nesly. Ale ženy rády zveličují svoji úsobu šatem, a slabosti té neodolala