od zad do pása a kruóz nju bilo je vidit škuofíju (bílou řídkou plínu, která visela vzadu až po pás, a skrze ni bylo viděti škofiji).

„Bijélu belážu" u mužů sem tam ještě viděti; nosí se za dešťů, 'brává a vypůjčuje na cesty,- nejvíce na pouť. Odložili ji z příčin vkusových. .Znelíbila se! Ještě dnes pravila si o ní žena: „to je bilo nájmraznije na hlápih" (to bylo nejškaredější na mužícb). „Bijéle beláče" nahradil teplý „kožuh". Kodokmen jich nesahá daleko do minulosti; první přišel mezi Hrváty našimi na svět v letech čtyřicátých a začal jej nositi Sljunski z Frjelištorfa ; po něm koupil si kožich Hubeni na Preravě; brzo došel -obecné obliby, a dva tito dědové těší se nyní přečetným vnukům i pravnukům. Za chladna Hrvát malý i velký nejraději vleze si do „kôžuha". ISlísto „šůb" u mužů zevšeobecněly podobné jim látkou i střihem „men-tijeni" (Popis jeho viz v čísle 1. IX., str. 24.).

Svobodná děvčata nosila na hlavě „slovénku", svrchu popsanou, ? ve vlasícb, vzadu na hlavě vkusně zapletených, mašli, udělanou z pentlí červených, bílých a modrých, také žlutých a zelených; jejich dlouhé konce vlály s hlavy dolů přes kuolarin. Také nosila „rúbac". ,,Tá' je ?? kot šál — z bátisa, — tákaj plátnjen —, kölom lípo našíván" (ten byl jako šál, — z batistu, — také plátěný, kolem pěkně vyšívaný). „Slobodne, kád nísu htíle se zaplítat, zjěle sú si bijélu plínu (svrchu řečenou) prék turske hanácké" (svobodné, když nechtěly se zaplétati, vzaly si bílou plínu přes tureckou hanačkul. „Tůrska hanácká je bio čědlen fárnov rozrízan na puóv" (turecká hanačka byl červený šátek rozříznutý na po-. lovici); z něho jedna půle na hlavu stačila a tak se na hlavu vázala, že šla bezmála do půl čela, všechny vlasy kryla a na všech stranách těsně ku hlavě přiléhala. „Hanácky" nosí naše „divíčice" dosud, ale bílé, a přes hanačku místo „bijéle plíne"c hedbávný šátek, červený nebo modrý, také -tibetový nebo jiný květnatý. (Viz fotogr. z čísla 1. IX. str. 27.).

Kroj našich junáků zachoval se bezmála ve vší své původní kráse. Jen na klobouku jejich změnu viděti. Dříve měli klobouk bez stříšky „kot luönäc" (jako hrnec), — žertovně říkali mu „bánčica" (baněčka), a „krěpine je jímao točené až do vrhúnca" (a housenky měl otočené až do vršku), kdežto nyní mají klobouk s úzkou stříškou a housenky na něm na dva prsty široké. Ostatní výzdoba klobouku, jak mi ji popsal Šime ??????, shoduje se úplně s dnešní jeho okrasou: „na njem bile su krěpine, za krěpinami kítica, va tej kitici péro z gúske, a va tom péri je biv vtaknut kosírak, kí je se môgav tôčit" (na něm byly housenky, za housenkami kytka, v té kytce péro husí, a v tom péru kosírek, jenž se mohl točiti). Kosírků hodně ubývá! Nosívali i „mentijen", jako muži, nyní u nich jej neviděti. (Fotogr. č. 3. ,,Gutfjeldski junaki"). Čižmy hochů nemívaly podpatků, nýbrž vysokou podkůvku, na podešev přibitou ; slula „špalíčka". Dupl-li si jí hoch „pri guslarih" (o muzice) v „šěn-kausi" (v hospodě), „šěnkaus" jen se otřásl.