Přezdívky a posměchy z českého Horácka.

V názvu tohoto článku užívám v národopise českém nového pojmu zeměpisného — české Horácko. Nikoli však bez důvodu. Odpovídá především název tento povaze půdy, ale jest i názvem lidovým — původu starého. A tohoto posledního jest i dosti, aby ho mohlo býti v pracech folkloristických s prospěchem užíváno. Vzpomínám svých studijních let, jež jsem trávil v Kutné Hoře. Byli jsme pohromadě žáci z Hlinecká, Chotěbořska, Německobrodska, Humpolecká, Pelhřimovska a Le-dečska (mezi jinými). Ale jinšího názvu než »Horáci« jsme od svých spolužáků (ze žírných rovin: labské, kolínské a čáslavské) nedostali nikdy. Byli jsme u nich všichni »Horáci«. Přiznávám, že jsme na obranu svoji proti jménu tomuto neměli důvodu žádných. Jedinou odvetou naší byl název — »krajáci«, jímž hromadně titulovali jsme své odpůrce. Ale i tento titul nebyl vynálezem naším. Přinesli jsme jej z domova. Ozývá se u nás (na Hvtmpolecku) dodnes. Venkovský lid náš chodívá každoročně do rovin shora jmenovaných v době letní na práci a říká hromadně, že jde »do kraje«. Jinak ani nemluví. Na humpoleckých hlučných trzích podnes jsou kupci »krajáei« činitelem důležitým. Než ještě jeden důvod proto, abychom mohli »Horáky« slynouti. Bezděky namane se nám v mysl sousedství s Horáckem moravským, od něhož nedělí nás nic, než malé odchylky dialektologické a krojové. Kdo podrobněji sleduje vývoj a rozsah lidového podání Horácka moravského a našeho, nenajde rozdílů mnoho, aspoň ne nápadných. Zvykosloví je nejpříbuznější. A proto jsouce věrni starým tradicím lidovým budeme nadále důsledné psáti — české Horácko.

Naši Horáci pří vší trudné lopotě odedávna slynou řízným humorem i vtipem. Pro případnou odpověď nejdou nikdy daleko. Při tom však jsou i bystrými pozorovateli. Sebe nepatrná chybička odpůrcova oku jejich neujde. Dovedou vždycky dobře postřehnouti slabou stránku svého odpůrce a břitkým slovem trefí pokaždé »do živého«. Kdo byl přítomen hádce rozvaděných našich sousedu venkovských, musí obdivovati ostré, účinlivé a při tom hotové odpovědi, jimiž ústa rozvaděných jen jen překypují. Jednou z ne méně zajímavých tradic lidových jsou sousedské výsměchy a přezdívky, jimiž příslušníci jedné obce vyznamenávají své sousedy. Výsměchy takové plynou skoro vždy z dobře vypozorované příhody, mívají pevný podklad a jsou vypočítány na úspěch. Pátraje po okolí svém o znění a původu výsměchů, nikdy skoro nedostal jsem příznivé odpovědi o obci, V níž jsem právě dlel. Zde nechtěl o domácí přezdívce (ovšem vědomě) věděti nikdo. Zapírali všichni. Dalo se tak na mnoze z nemístného studu. Ale když jsem se optal na obec sousední, odpovídal kde kdo. Tak jsem ovšem došel ? cíli také.