Aprílové žerty na Chrudimsku.

Před lety nebývalo dne 1. měs. dubna z rána po vesnici tak „placho" jako nyní. Tenkráte jsi viděl všudy samý spěch, sestrkování hlav, tajemný šepot, místem zaslechl jsi smích a výskot, také nadávky a spí-lání; dnes — mnohý ani neví, že začíná „april".

Před lety kde kdo, dovolil si aspoň s jedním člověkem v osadě zvláštní žert. ? čemu prý první den měsíce dubna, „april", dává právo. Hospodář podvedl čeledína, hospodyně děvečku, čeledín pohůnka, děvečka pasáčku, mistr tovaryše, tovaryš učenníka, soused souseda, kmotra kmotru; zkrátka býval to samý žert, samý vtip, a mnohý byl takový, že se o něm dlouho po osadě vyprávělo.

Mnohé žerty bývaly již předem mezi jednotlivci umluveny. Na př. Pantáta poslal pohůnka ku kramáři pro „komáří sádlo", čeledín, jemuž to bylo známo, pošeptal chlapci, aby, až je ponese, natřel si jím lišej, který se mu na jistém místě udělal; pantáta prý ? témuž účelu si prou posílá, a — z lahvičky ani „neubyde".

Čeledín měl však s kramářem vyjednáno, že chlapec do lahvičky řídkého terpetýnu dostane.

Jak se pohťmek tvářil, uposlechnuv rady čeledínovy, lze si domysliti. Brzy se však vzpamatoval a myslil na odvetu. Vyhledav čeledínovu dýmku, nakapal • z osudné pro něho lahvičky část obsahu do výlevky a dýmku postavil na předešlé místo zase tak, jak dříve stála.

Aby také pantáta nějaký trest zakusil, zavolal ? sobě jeho miláčka „Pozora", otevřel mu hubu a zbytek terpetýnu mu do ní vlil. Pes, ucítiv pálení na jazyku a v hrdle, dal se do skučení a vytí, pobíhal divoce sem i tam, hubu otvíral, jazyk vyplazoval, zuby cenil a kanil.

Vida to pantáta, domýšlel se, že se pes pominul; proto svolává kde kdo je a vybízí, aby rychle někdo běžel ? pohodnému. Pes vida všecky ty nevlídné tváře a hrozivé pohledy, pozoruje nepřátelské úmysly i také u těch, kteří jej jindy ? sobě vábili, hleděl, kam by se ukryl. Když pak přišel pohodný a na bližší okolnosti pantáty se vyptával, přikradl se pohůnek ? hospodáři a šeptal mu: „Pantáto, po komářím sádle se snad pes nemůže vzteknout, ach, to by bylo také se mnou" — nedomluvil, nebo uhnouti se musel svalnaté ruce čeledínově, která se po jeho vlasech hnala. Pantáta ucítiv zápach terpentýnu, „byl hned doma".

Vydařily se také osoby, které celou osadu „aprílem" vyvedly. Čeledín Trnkův dá se u studně na návsi do lomení rukama, sem tam úzkostlivě pohlíží, jakoby odněkud pomoc očekával, a když pak někteří zvědavci ? němu se blíží, volá: „Honem, jen honem nějaký dlouhý žebřík, dřív než se dostane pod vodu".