Z dějin národopisu československého.

Což dnes, kdy již všude proniklo jakési uvědomění o ceně prací lidových, o vyšívání, keramice, kroji a jiné, těžký úkol má sběratel národopisných památností. Jednak je těžký přístup, jednak jspu vysoké ceny, jednak najde pouze paběrk^ Jinak bylo tak asi před dvaceti lety, kdy se ani u nás nevědělo, co je národopis, a slovu folkloristika jsme ani nerozuměli. Tenkráte jsme chodili'kolem četných skvostů, a.neviděli jsme je ani, ba neuměli jsme se na ně dívat. Co dnes leží na předním místě za sklem ve skříni v museu, bylo kdysi pohozeno někde mezi hadry anebo děti si s tím hrály.

My jsme neznali sami sebe, jak tedy měl nás znáti svět? K nám nikdo nechodil, aby nás studoval a poznal. O nás bylo — tak říkajíc — všeobecné mínění, že jsme národ inferiorní, že se živíme z cizího, proto nikomu ani ve snách nenapadlo, aby se o nás staral.

My jsme také neznali cenu těch věcí, jež jsme měli. My jsme byli naučeni s úctou dívati se na cizí kulturu, sebe méně ceníce, zatím co my s naším materiálem daleko nad jiné vynikali. Byli jsme prosáknuti přesvědčením, že to, co je našeho, je bezcenné. A skutečně, jsme tací až podnes. Až nás cizinec pochválí a ukáže, co máme, pak teprve máme jistotu ze to za něco stojí. Nejsme samostatní v úsudcích, máme málo rozhledu a proto tak ňsíme na cizině, která nás vyčerpává a dusí. Tato kratkozrakost a neuvědoměíost zavlekla nás pryč z domova, my se opičili po cizině a tak svou rázovitost v mnohém ohledu ztráceli kus po k,use. A z naší ztrnulosti a nehybnosti těžili stále cizí lidé, kteří nás okrádali