když vzpomínáme těch dálných oasu, vdychujeme do sebe tu odvanutöu vůni zanesenou v starých zápisnících a písních, které nám staří pěvci zachovali. Jako když zavane vítr na odkvetlou pampelišku, do světa se rozmete lehké pýří: tak poesie lidu našeho a všecky ostatní nádherné barvy života svérázného zmizely, jako. v. závratné výši zaniká skřivánčí zpěv, my jej vidíme v dálavě,-my chceme, aby se k nám přiblížil, abychom znova a znova kochali se v jeho zpěvu: on se nenavrací . . .

Tam, kde dříve zaznívala na Slovácku milozvučná hudba staro-světská nedostižných hudců, tam dnes vyhání a odpuzuje Vás surový ton břeskných plechových trubek do ohluchnutí. Pel poesie je setřen, a kde dříve zdravím překypovala bujná zeleň rázovitého života, dnes zkostnatělost a. bídný suchopar. Již asi nám nevzejde onen jas a ono teplo, které sálalo hýňvými paprsky z každého koutku našeho milého Slovácka.

Jako kdyby někdo zdupal naše lány — nikde stopy po bývalé poesii, vše se tak vytratilo jako bublinky mydlinové, jako mrazové květy na oknech. Jak jsme chudi. My teprve dnes vidíme co jsme ztratili. Jaký to poklad báječné ceny! A přece není tomu tak dávno, co jsme ještě zachytili poslední, dohasínající paprsky ze žároviště vlastního, samorostlé, ducha lidového, prosyceného dávnými tradicemi.

Dnes nalézáme jenam zbytky a cáry z bývalého nádherného šatu lidové rázovitosli. Nemáme ani hudby, ani zpěvu, ani tance. Všude zkaženost, která se jako rez a zlá hlíza úchvatnou rychlostí prodírá všemi skulinami dříve neporušeného kraje a ničí kde který zbytek drahocenného dědictví po předcích našich.

Co nezkazil drsný dech po výdělku se honícího světa, to dorazila bída a nouze, která přivodila i jiný způsob života, jenž vyloučil z lidového bytu ponenáhlu všecek živoucí ruch a šum a zůstala nákaza se-všednělého života. Odletěly písně, odmlčeli se hudci, křepkost tanečníků zemdlela. Kde před časem vířil jarý život a nelíčené veselí, dnes je otu-pělost až do krajností zabíhající. Lid se přeformoval skrz na skrz, my ho nepoznáváme, oddaluje a odcizuje se, za nedlouho splyne s ostatním krojem a nebude po něm stopy. Ještě místy kroj se zachovává, ale i ten neujde zkáze. Již i na něm červ moderny hlodá a zažírá se vždy hloub do posledních stehů národního statku. Není proti tomu pojištění?

Bohužel dnes přicházíme k pochopení, k poznání a k porozumění našeho individuálního majetku. Dnes ozývají se hlasy: zachraňme, obroďme! Ano, souhlasíme! Ale tak se mělo volati před padesáti lety!. My po padesát let se bijeme a ubíjíme pro rozmanité , otázky a po padesát let dopouštíme, abychom na druhé straně pro svou lehkomyslnost a ne-teönost ztráceli nenahraditelné drahocenné statky, statky, jimiž se mnohý národ dnes ani v minulosti honositi nemůže. My ztratili, co jinde by jako klenoty zasazovali do zlata. My j^me si toho nevážili, neznali jsme cenu toho a nestarali se ani, abychom ji poznali. Co by jinde jiní z toho všeho vyvážili pokladů! My vidíme, jak jsme byli bohati, dnes sbírati