Nářečí horácké na východě českém.

Nejvýchodnější cíp Čech jest v ohledu kmenovém velmi zajímavý. Mimo Němce Hřebečováky, kteří se ke konci 17. století zde a dále v Moravě osazovali a města Lanškroun, Mor. Třebovou a Svitavu za hlavní opory své drží, bydlí zde dle soudu lidu kolem Litomyšle a Vys. Mýta — Čecháci, od nich k severu a severovýchodu — H o r á c i (s městy: Třebovou Českou, Ústím n. Orl., Kyšperkem, Žamberkem a Jabionným), ještě dále pak Moravci.

Česká Třebová a vesnice »na dolině< ležící (Parník, Lhotka, Dlouhá Třebová a j.) jsou jižní hranicí Horáků; hned vedle v Kozlově, Zhoři, Svinné a Přívratě začínají Čecháci. *)

Krojem i nářečím lišili se patrně od Horáků.

Na zemské jubil, výstavě bylo lze v České chalupě viděti kroje čechákův a- čecháček. Kroj Horáků byl mnohem prostší. Jsouce po většině tkalci, oblékali se látkami doma urobenými: muži režným plátnem, barcbetem nebo šerkou, ženské plátnem od domácích barvířů barveným (na modro) a tisknutým. Všedního dne chodil lid obojího pohlaví bosou nohou, v neděli a při špatném počasí nosili muži boty, do nichž zastrká-valí nohavice, dále měli špenzry (krátké kabátce) a beranice (vůbec čepice). Ženy nosily ve svátek nízké střevíce a bílé punčochy, na vrch kytli (sukni) a černou šněrovačku a na hlavě šátek s vázáním do zadu. U košil okrouhlý límeček a krátké hladké rukávy.

Co do řeči rozpoznati čecháka od Horáka též snadno zvláště tím, že onen nemá ě, vyjma po jí a í. »Věřte, on věrně slouží tobe jako sobe.« Jemu platí posměšek: »Běžela děvečka během behoucím do městečka po tydle (vidle) a pro tyvo (pivo).« Záměna i za v a p již vymizela, ale e místo e zůstalo.

Jakožto zvláštnost lze u Čechákův uvésti, že znají zdvojené w, jež však vyslovují jako dn: Adna (Anna), Svidna (Svinná), padna, povidnost a j. Avšak upadají přirozeně i v přemrštěnost, říkajíce vedle správného sou-kedný, kamedný, též dřevedný, hlínědný, mědědný a p. Základní číslovky jejich jsou:

edna**) dve, tři, čtyry, pet, šest, sedům, vosům, devět, deset, edenáct, dvanást, třinást atd.

Starodávné měkké v vyslovují na konci jako u : leu, koneu, mrkeu, ďouče, zelouka a j.