Není každá doba roční tak bohatá pěknými zvyky a obyčeji, jako doba vánoční. Klid nastalý po pracích hospodářských; sněhové metelice provázené kvílením Meluziny; hluboké závěje, dědinu od dědiny téměř odlučující; dlouhé večery, kdy za pološera v teplé sednici tak rádi nasloucháme vypravování pohádkovému i rozhovorům z denního života; blížící se Nový rok, jenž tolik tajemného chová v lůně svém — vše to působí zvláštním kouzlem v ducha lidu a v mysl jeho vnímavou. Což tu divu, že celou sítí bájí a obyčejů obestřel posvátnou dobu vánoční, především arci štědrý večer. Všechno jeho konání a činění má tu své proč a proto, ba i ty pokrmy, jež téhož dne upravuje, mají své zvláštní místo, svůj zvláštní význam. S některými z nich setkáváme se široko daleko v lidu českém, s jinými jen v té které krajině, a opět jiné jen v jednotlivých osadách jsou domácími.

Bylo by zajisté velezajímavo, poznati štědrovečerní jídelní lístek českého lidu, a to i z dědin nejodlehlejších. Nemožno by to nebylo. Učitelstvo české, které již tolik národní práce vykonalo a stále žije s lidem, učitelstvo české zajisté i této práce ty se podjalo, třeba jen, aby akce vyšla od osob vlivuplných, aby včas byla zaháj ena a práce aby byla organisována, jedno tn á.*)