Pověsti o skrčkovi (pídimužíkovi).

Když jsme chodívali do školy do Vinoře jako děti, javorovou a kaštanovou alejí ze Satalic, kol háje a bažantnice a zámku, chodíval s námi často nebožtík starý Jandeéka, měl někdy velký statek ve vsi a byl zároveň zvoník u svaté Anny. Jandečka doprovázíval děti a tak všelicos povídával.

Také povídal, že jsou v satalském háji skrčkové, takoví prý maličcí mužíčkové, kteří mají hlavu na krátkém krčku a třepají jí, smějou se a koulí očkama. Sám prý je kolikrát vidíval. A když my říkali, že ještě neviděli jsme jich a tázali se, jak jich uvidět, odpovídal, že se nám to také nahodí, až někdy v noci půjdeme. A to prý se musí říci: Pozdrav Pán Bůh, skrčku! a to on zakývá hlavičkou, zajde a je dobře, jinak aleT když se nepozdraví, může skrček něco zlého udělat. Když byl mladší, tak je jednou viděl před svatým Janem. Nemohl prý spát, byla hezká noc a to zašel na kraj do háje, a oni prý tam zrovna při měsíci tancovali. Řek' prý náhodou: No, pozdrav Pán Bůh, tohle jsem ještě neviděl! a ono to platilo jako pozdrav. No, a tak se mu nic nestalo. Ale bál se prý, tak blízko mu byli, skákali mu skoro po noze, a on nemohl utéci. Bál se skoro jíti, aby na některého nešlápl, a musil se zatajeným dechem jen zvolna kráčet. A z křovisek pořád a pořád vyskakovali a krčky točili, a ještě takové zlaté mušky, co se jim říká svatojanské, mezi nimi lítaly, a oni se za nimi honili. On nevěděl co činit, a tak musil pořád jen pomalu procházet ve strachu po cestě mezi stromy, až dokud měsíc na ni svítit nepřestal, potom mohl domů a už kohout Přibylův kokrhal, a byl z toho celý druhý den jako uřknutý.

Bývalo těch skrčků prý moc v háji a viděli je ještě jiní. On prý měl zvláštní štěstí, že vždycky s nimi dobře vyšel. Jednou prý by se mu to také bylo nevyplatilo! Skrčkové lezli přes hájovou zidku do vsi a po ní v noci chodili, a tím zadním okénkem za oltářem v kapli se dostávali do vnitř. Tak je prý vidí, jak prolézají, jeden na druhého vylézajíce a po kapli, po oltáříčku a v lavicích šustí a cvakají jako mušky. To šel také jednou zvonit, bylo to když už je brzy večer. V satalském kostelíku se jde zvonit přes kostelík na kůr a odtud se zvoní. A tak když odemknul kostelík, jenž se také kaple jen zove, a do něho vstoupil, zůstal udivený, že hoří na oltáříku dvě svíce, že prý tu nebyl, jak když zvonil ráno, a kdo že je mohl rosvítit? Nechal je hořet a šel přes kůr zvonit, zvonil na malý zvonek, který se jmenuje Anna, ten druhý je Zikmund. Aspoň viděl prý po kůru a na zvonici, a na schody, ale když odzvonil, chtěl shasnoyti. Nač by to hořet mělo, je to škoda, a pan farář by při účtování třeba řekl, že je sám vysvítil. Myslil si, že se zeptá ženy, jestli nikomu klíč nepůjčovala, aby to někdo mohl zde rosvítit. A shasnul. Ale teď nemohl tmou ne a ne najíti dveří, chodil pořád do kola v kapli,