Č. 5. Stavba lodí na Ždákově u Vorlíka: Loď se spouští do Vltavy.

sahal po zdích a všecko si to spletl. A slyšel šuškání a šum, a tmou viděl, že to zas ti skrčkové zatrapecení. I bál se, a štěstí, že prý kouřil, hledal honem sirky, měl zrovna jednu v kabátě, i roškrt ji, a svíčky zas rosvítil. A dobře že ho to tak napadlo! Rosvítiv svíčky viděl, kde jsou dvéře, nechal svíčky hořet, zamknul a hnal pryč. Ani prý to nikomu nepovídal, dovtípil se, že si to v kapli skrčkové rosvítili, a on že jim to shas', a že mu proto ven najít dveří nedali. Ale ráno byly svíčky celé, jako by nic neuhořelo. Taková moc prý bere, ale neubere.

Jednou prý šel zvonit v zimě, když bývají roráte. Bylo tehdy moc sněhu. Odzvonil, a tu vidí, že po sněhu, který si sám prošlapával, pořád za ním jde jeden skrček jako pejsek, a jako by, že prosí, se zdálo. Neříká nic na to na návsi, neříká nic za dvířky v zahrádce, ale když vidí, že jde i na dvorek, vzal ho do rukou, a prý celý byl studený, i dal pod kabát a vešel do stavení. Nesvítili, jenom z plotny. Složil kabát, a jak š'a na něj ještě dřímota, šel si trochu lehnout, dospal, než žena snídani uvaří, a když se probudil, honem hledal v kabátě, vzpomenuv si na skrčka, ale kde pak, nikde nic, jakoby se mu to jen zdálo.

Na nové světlo měsíce září má se pilně pozorovati, neb s jaký] povětřím nastane, při takovém povětří obyčejně přes celý podzimek zůstaví