České pověsti o střevících z těsta.

Podává Jan Soukup.

V bohaté zásobě českých pověstí jest velmi mnoho dosud nepovšim-nutého, nesrovnaného a tudíž i neprozkoumaného. A přece pověsti ty jsou svrchovaně zajímavý, zrovna vybízejíce k úvahám. Ze nejsou beze všeho podkladu, to nejlépe dokazují pověsti potvrzené novověkým zkoumáním starožitnickým a národopisným. V těchto řádcích chceme upozorniti na zvláštní pověsti, dle nichž lidé bezbožní z prostopášnosti a pýchy ve zlé užívali Božího daru, pořizujíce si střevíce z těsta.

Nejznámější pověst toho druhu vypravují starší Pražané. Před mnoha lety žila v paláci Černínském hraběnka, pověstná svou krásou i pýchou. Jednoho času byla pozvána k jistému knížeti na ples, k němuž se veškera česká šlechta chtěla dostaviti. Hraběnka Černínova dlouho přemýšlela, čím by mohla vynikati na plesu, a tu jí napadlo, aby si dala zhotovili trepky z chleba. I stalo se tak, a když je vzala na nohu, radovala se v duchu, kterak jí všichni budou záviděti, že si dovedla zjednati obuv tak nevídanou. Večer před plesem čekala, až kníže pro ni pošle kavalíra, jenž by ji uvedl do společnosti. Ale průvodčí dlouho nepřicházel a hraběnka zsinala zlostí, že přišla o první tanec. Tu se konečně dvéře rozlétly a vstoupil černě oděný mladý muž, jehož bledé líce a divně se lesknoucí oči nemile působily. Ale hladkou řečí omluvil se hraběnce a provázeje ji dlouhou chodbou bavil ji vyprávěním o nádheře plesu, takže ani nepozorovala, že sestoupili po schodech do podzemí. Zde se zdráhala již dále jíLi s tajemným průvodčím, ale ten ji náhle chopil za ruku a vtáhnuv ji do sklepa, zvolal strašným hlasem : »Podívej se na své nohy, nešťastná hrdopyško!* Hraběnka pohlédla na pantoflíčky svoje, ale jak se ulekla, když spatřila z nich- plam.eny vyrážeti. Zděšeně vykřikla a chtěla ze společnosti ďáblovy — neboť byl to sám ďábel — uprchnouti, ale ten mrštil jí na zem, a hned na to vyrojilo se množství ďábelských postav, které ubohou oběť pýchy roztrhaly. Od té doby obchází duch hraběnčin po chodbách paláce Černínského, kdež jest v noci dobře slyšeti klepání hořících trepek jejích.1) Podle variantu, který jsem slyšel od své matky, byla kněžna ta, která bydlila v nynějších kasárnách Černínských a dala si udělali střevíčky z těsta, sama Drahomíra.

Podobná pověst vypravuje se v Jiřiěné, malém to státku kraje píseckého, jenž prý za starých časů patřil dvěma sestrám, které z pýchy nosily podešve u střevíců z chlebového těsta. Za trest jsou prý začarovány i s poklady svými a obráceny v kachny, které prý se od čas objevují. Klíč k pokladu jejich chová prý se dosud a při nastoupení nového pána slavně se témuž odevzdává. Povídá se však, že poklad čím dále