mysli hraběcí rodina Chamaré. Jedna hraběnka toho rodu žila tak prostopášně, že již nic jí nebylo dosti zvláštní a nádherné, tak že nevědouc na př. z čeho by si měla dáti zhotoviti trepky, umínila si konečně, že si dá každodenně zhotoviti trepky z nejjemnějšího těsta vejražkového. Pekař jí také skutečně dodával denně. Hraběnka to tak prováděla nějaký čas, až konečně upadla do těžké nemoci. Všichni lidé viděli v nemoci dávno předpovídaný trest za prostopášné šlapání Božího daru. Hraběnce bylo hůře, blížila se smrt. Když jí všichni domlouvali, aby se z toho kála, vybízela čím dříve Boha k trestu, předsevzala si konečně, že nějak usmíří rozhněvanou spravedlnost Božskou dobrým skutkem za spásu své duše. I ustanovila, aby každou sobotu o půl dvanácté hodině polední bylo za ni modlení v děkanském chrámu Páně. Pak vyzpovídavši se, zemřela. Dlouho, potom bývalo to modlení, při kterém účinkoval kněz, kantor a varhaník. Za odměnu dostávali z hraběnčina založení ze mlýna každou sobotu každý, po bochníku, a sice z mouky té jakosti, jako bývaly za starodávna ty střevíčky. Bochníky ty byly veliké jako mlýnská kola. Potomci hraběnčini dbali pilně, aby poslední vůle její řádně byla plněna. Jednou se stalo, že kantor, děd stařičkého vypravovatele, usnul před polednem. A když již měl jíti na obvyklé modlení, probuzen byl klepáním na rameno. Procitnuv, zahlédl jen postavu odcházející v černém rouše a pantoflíčkách žlutých. Věřil do smrti, že duch hraběnky ho upomenul na plnění povinnosti. Ale jako se mění časy, tak i zvyky. Staré založení či nadace hraběnčina byla pozměněna, neboť ti tři modlící se za hraběnku dostávají místo chleba — peníze.

Ještě jedné podobné pověsti z Čech dočetli jsme se v poznámce V. Hauera.6) Matka moje vypravovala často toto o domnělém hradu bývalém v Hořejším Kyjově u Malešic v Plzeňsku. Na hradě tom bydlily dvě pyšné panny, které nevědouce, co tropiti z pýchy, udělaly si z chleba střevíčky. Jakmile je obuly, propadly se obě i s hradem. — K tomu hned přidává pověst slezskou : A. Bilík z Kylešovic ve Slezsku tvrdí, že Francouzové v Rusku proto byli zničeni, že si z kůrek chleba také podešve dělali.

Jiná pověst slezská dí, že »v těch místech, kde dotud zachováno jest hradisko Přerovecké, stával kdysi pevný hrad, a v tom hradě bývalo vznešené panstvo, které od přepychu nevědělo, co činiti. Obzvláště prý vyjedše z bělek střídu, kůry zbylé za obuv užívali a v ní chodili. «7)

Tyto pověsti, celkově řečeno, vypravují o tom, jak lidé pyšní a v nadbytku žijící vymyslili si obuv dělati z těsta, dle různých pověstí z těsta chlebového, perníkového nebo dokonce i z hostiového, též z bělek, chleba a cukroví. Pověsti tuto uvedené jsou z Čech a ze Slezska. Snad upozornění toto vynese doklady z Moravy, Slovenska a jiných zemí slovanských.