žebráka z červený punčochy*) hrst krouů. — »I zaplajť Pán Bůh!« vyskočil radostí žebrák a poděkoval a šel.

Bylo dobře! Žebrák vorešel, hale přišel muž. Nu, žena povídá hned, co se stalo, jak huž ty zaspořený peníze pro nouzi poslala, kam patřily. Hale muž, to se neptyjte, to se dělalo! Konec konců poudá, jak je s hloupou ženou potrestán a že pure raci někam dovíkam a že domů nepříde, leda že by našel eště hloupyjší ženskou než je jeho.

Tak tu potom de sjetém, de, haž přídě do Stráži. Přídě do Stráži ha de po vsi ha kouká tak do voblák.

»Cák koukáte, stryjče, do voblák ?« vozvalo se to za nim. — »Spád sern z nebe!« stryjček mrzutě. »Ták?« diví se něhdo za nim. Stryjček se vohlídne ha vidí ženskou — v rukou vědra. — »Koukám, teta, koukám, kudy zpátky! Byl sem v nebi a chyblo mi ha spád sem až semU —¦

»Lidi zlatý, z nebe!« divila se teta. — »Ha mýho nebožtíka ste tám neviděli?« — >Jak«pak ne, viděl!« — »Cák tam dělá ?<•< — »Přede puckyN**) — »Pucky! Chudinka! Já bych míla letos takuvyj pěknyj len! Stryjče, nechtíli byste mu ho vzít ňakyj svazek?* »Vemu! Vemu! Proč pa bych nevzelU Vzel a šel ne do nebe — domů do Potřekova ha byl rád; že sou eště hloupyjší ženský než byla jeho. —

(Zapsáno v Újezdě na dvoře u Kolára.)

Veme se pět lotu vážné trpělivosti, patnáct lotu štědrosti, dvacet lotu. čistoty a pětadvacet lotu pokory. Všecko se to dobře stluče v mozdýři víry paličkou síly. Pak se k tomu přilije čtvrt žejdlíka naděje a upraží se to na pánvi spravedlnosti nad ohněm křesťanské lásky. Promíchá se to častokrát pobožnou modlitbou, aby se to plesnivinou, to jest marností světa, nezkazilo. Touto mastí kdo se každodenně namaže, nemá se pekla co báti. (Recept diktovala šedesatileta Dodla Samkouí ve Stráži u Domažlic.)

Slečna Olga Urbánková, dcera býv. ředitele cukrovaru, věnovala prostřednictvím pí. Renáty Tyršové krásný kroj slovenský od Kyjova ethnografickému museu v Trocadéru Pařížském. Kroj zalíbil se konservátoru musea toho p. Landinovi tou měrou, že